Tom odešel a ne zrovna šťastným způsobem.Jana se trápí, protože cítí svou vinu.Snažila se tak moc porazit osud a nakonec mu možná jen pomohla.
přidáno 27.03.2008
hodnoceno 1
čteno 570(5)
posláno 0
Moře ho pohltilo a pohrávalo si s ním jako kočka s klubíčkem vlny. Házelo si s ním ze strany na stranu, točil se ve vírech. A přitom všem neviděl nic než temně modrou tmu. Někde nahoře se zrcadlilo slunce. Zdálo se to teď být tak daleko. A do stejných dálek se vzdalovala šance na přežití. Oči se mu zavřely a už neměly sílu znovu je otevřít…

Najednou si uvědomil, že leží na posteli. Deka ho svírala jako svěrací kazajka, že nemohl skoro dýchat. Jana s ním zprudka lomcovala. Když otevřel oči, neřekla nic a objala ho tak, že až teď poznal jaké to je, když se nemůže nadechnout.
„Kolik je hodin?“ zajímal se, když ho konečně pustila.
„Čtyři ráno,“ řekla, aniž by se otočila za sebe, kde na zdi visely hodiny. „Zachránil si mě,“ znovu ho objala a dala mu pusu.
„Já už vím, jak se tam dostat,“ řekl chladně, bylo vidět, že o tom hluboce přemýšlí. „Teď už to dokážu…“
Přerušil ho pláč z vedlejšího pokoje. Janina malá sestřička měla zřejmě noční můru.
„A všechno bude zase v pohodě,“ dokončil svou myšlenku.
Zvedl se a zamířil do vedlejšího pokoje. Stáli tak oba nad dívčinou postelí. Všude po zdech zářily fosforové hvězdičky. Jak pěkné prostředí pro spánek, ale teď by pro člověka bylo nejlepší, kdyby vůbec spát nemusel. Dívenka měla odkopanou deku a v ruce křečovitě svírala panenku s červenými dredy. Ruce a nohy jí cukaly, jako kdyby měla slabý epileptický záchvat. Přikryl jí dekou a pohladil po tváři: „Brzo bude po všem. Slibuju.“

„Tome,“ řekla se starostí v hlase Jana, když se vrátili k ní do pokoje. „Jak se tam chceš dostat?“
„Kdybych ti to řek, tak se o mě budeš bát,“ snažil se jí uklidnit. „Válka si žádá oběti.“ Ani netušil, jak nevhodná slova právě zvolil, mohl to říct tisíci jinými způsoby a všechny by nejspíš byly lepší než tenhle. Jenže to nebylo všechno, tím, co řekl potom, jenom rozfoukával oheň.
„Proč si tenkrát tvrdila, že tohle všechno je blbost, když si moc dobře věděla, že to pravda je?“
Čekal na odpověď, ale ona neřekla nic. Cítil její ruku, jak mu přejíždí po zádech a když se jí podíval do očí, bylo to teď tak zvláštní. Jejich tváře si byly tak závratně blízko, až cítil to silné napětí. Přemýšlel, co se to děje, ale jemný nesmělý polibek ho zbavil myšlenek. Zůstal sedět v tranzu a pak se dočista potopil do toho krásného pocitu. Bylo to mocnější než moře. Obyčejný polibek. Musel se tomu smát, když si to uvědomil.
Vnímal její hebkou pleť, každý dotyk. Prožil už tolik snů a tohle bylo úplně jako jeden z nich. Cítil se jenom jako pozorovatel. Nemohl určovat, co se bude dít. Jako by ani neřídil své tělo. Jana se kroutila v bocích. Jejich vzdechy byly ta nejgeniálnější hudba. Bylo to tak krásné a zvláštní zároveň. Jeden z těch okamžiků, které jsou víc než věčnost, i když si už je nikdy nevybavíte v celé své kráse, stále cítíte ten pocit, který za to stál, který svírá srdce i při pouhé vzpomínce.

Jana usnula. Věděl, že se jí teď nic nestane. Měla ruku kolem jeho těla. Jenže ztratila sílu a tu dostaly myšlenky, proč se tohle všechno vlastně stalo? Cítil se trochu provinile, protože Simonu stále nedostal úplně z hlavy. Dokonce se párkrát přistihl, že na ni myslel, ačkoliv se miloval s Janou. Přestože věděl, že už s ní nikdy nic nebude, že celou svou vůlí ani nechce, aby něco bylo. Jenže vůle není o nic mocnější než podvědomí.
Jana je jiná, úplně jiná. Teď už budou jenom spolu. Teda až potom, co všechno zachrání. Myslel si, že žádnou jinou než Símu už nikdy milovat nebude. Jana byla ta poslední, které byl ochoten dát své srdce. Poslední, které věřil, že mu neublíží.

Zdálo se mu, jako by své myšlenky sdílel ještě s někým. Sžíral ho pocit viny, že to všechno, co se mu teď honilo hlavou, ví ještě někdo. Jenže jestli byl doopravdy někdo v jeho hlavě, tak teď už věděl, že to ví a dával si na to pozor. Je to zatraceně nebezpečná schopnost, ale takoví lidé musí mít dost silný žaludek, aby jí mohli používat, a jejich srdce musí být z kamene, protože si s tou schopností museli užít dost trápení.
Za oknem někdo byl. Teď se pohnul, ale zdálo se, že se vůbec nebojí. Snažil se dostat dovnitř. Za staženými roletami byli vidět jenom jeho stíny. Nebyl tam sám, bylo jich víc. Škrábali po skle, jako by snad byli z jiného světa a nevěděli, že stačí jedna rána, aby se dostali dovnitř. Na chodbě slyšel kroky. Mohla to být Janina malá sestřička, ale každý krok jako by se přilepil k podlaze a musel se zase odlepit, aby neznámý mohl jít dál.
Co to jen bylo? Čtyři stěny ho svíraly mezi sebou a on nemohl rozvážně myslet. Bál se. Bylo jich tu čím dál tím víc. Byly v jeho hlavě a žraly poslední rozumné myšlenky, které se snažily prokousat na povrch.
Připomněli mu Selunu, když tenkrát uprostřed noci přišel poradit, splnit to pitomý přání. Jenže jeho kroky nevyvolávaly strach ani znepokojení. Snílkům totiž dává život snění a tihle jsou jako jejich opak, živeni nočními můrami. Možná měla Simona smůlu, že se na ni přilepil jeden z nich. Cítil její moc a ve snech podporoval její zmatenost.
Vlastně jí chápal až moc dobře. Byl teď v úplně stejné situaci. Přestože mu ubližovala, miloval jí, a i když se k němu Jana chovala sebelíp, nedokázal od Simony úplně odvázat. Láska je holt podivná síla, nesmírná odvaha. Je to droga, která donutí udělat člověka skoro cokoliv.
Všechny ty zvuky se mu čím dál tím víc vpíjely do hlavy. Slyšel je strašně jasně, až se mu zdálo, že ti špatní snílci se vyžívají ve strašení. Užívali si tu atmosféru, nasávali jeho strach, který se plížil mezerou pode dveřmi ven na chodbu. Musel odejít. A pokud možno je odlákat všechny pryč, i když měl pocit, že přišli stejně za ním.
Políbil Janu na čelo. Vypadala stejně neklidně jako před chvílí její mladší sestra. „Už brzo bude po všem,“ uklidňoval jí i sám sebe. „A pak se vrátím.“

Odebral se k oknu, ale ten někdo v jeho hlavě, jako by se právě rozhodl vystoupit ze stínů. „Otevři ten šuplík,“ řekl jen, a když viděl chlapcovo váhání, opakoval to pořád dokola. Už sahal na okno, aby ho otevřel a protáhl se ven, ale ten monotónní hlas ho zviklal. A když to neznámý postřehl, přitáhl jeho mysl ještě víc k samotnému šupleti.
Chlapec neměl nejmenší tušení, co tam může být. Jenže nedokázal se bránit zlému našeptávání. Mělo mu být jasné, že ten někdo mu nechce pomoct, ba naopak. Váhavě šuple vysunoval a to napětí stále gradovalo. Byl tam rámeček obrácený fotkou dolů. Otočil ho a v tom se všechno napětí uvolnilo a zbylo jen podivné prázdno, které se pozvolna dávalo znovu do kupy. Na té fotce byla Jana v obětí s nějakým klukem. Nebyla to stará fotka. Nemohla, protože Jana vypadala úplně stejně jako teď. Proč mu o něm nikdy neřekla? Tak rád by si s ní teď promluvil. Nechtělo se mu věřit, že má přítele, po tom, co se právě stalo.
Dveře do pokoje se otevřely, právě včas, aby přerušily jeho marné úvahy. Neviděl nikoho, ani nechtěl. Odskočil k oknu a otevřel ho. Bez rozmýšlení skočil dolů, rukama se chytil větví dubu a zhoupnul se trochu níž. Pak se pustil a spadl na zem. Padající listí ho skrylo a když se rozplynulo, byl už dávno někde pryč…

Stejně jako on, zmizely i všechny ty příšery. A nad ránem se všechny události té noci zdály být jen pouhým mlhavým snem. Ostýchavé sluneční paprsky prozkoumávaly pokoj, a když Janu polechtaly na víčkách, vzbudila se. Neměla dobrou náladu, ale tak už to v poslední době bývalo, že se všichni probouzeli mrzutí. Když však zjistila, že Tom je pryč, pohltil jí vztek. To však netrvalo dlouho, protože strach o něj byl silnější.
Vyhoupla se na nohy a všimla si otevřeného okna. Chtěla ho zavřít a v tom si všimla vysunutého šuflete. Moc dobře věděla, co v něm je. Přesto se ještě přesvědčila pohledem. Rámeček byl fotkou nahoře, prasklina se linula přes sklíčko jako škrtanec. „Cos mi tím chtěl říct, Tome?“ musela si dlaněmi promnout obličej.
V tom si všimla stínu, který jí přejel po zádech, jako by se chtěl mlčky vytratit z pokoje. Otočila se, nemusel se jí ani podívat do očí a přesto cítila, jak v ní čte. Snažila se mu svou mysl zavřít, ale sama si nebyla jistá, nakolik se jí to povedlo. Znala dobře jeho i jeho schopnost. Plešatý muž se jenom pousmál.
„O co vám jde, Kaire?“ křičela na něj.
„O to samé, co tobě,“ nepřestával se usmívat. „Zachránit sny a toho kluka, proto jsem vlastně tady,“ udělal malou pauzu, než začal hovořit dál. „Musím vědět, kde je, jestli mu mám pomoct.“
„Nevím,“ vzdychla Jana. „Nevím, kam odešel.“
Objal jí: „Klid, najdeme ho dřív, než stačí udělat nějakou hloupost.“
Pak odešel a ona znova koukala na rámeček s fotkou. Dávala sama sobě za vinu, že utekl. Nemohla se na něj zlobit, že jí prohraboval skříňku. Začínala si myslet, že osud je opravdu neporazitelný nepřítel, protože, ať člověk udělá cokoli, on to dokáže zařadit do svého příběhu.

Tajně doufala, že se třeba objeví. Nechávala pootevřené okno, kdyby přišel uprostřed noci. Věřila, že splní to, co slíbil, tedy že zachrání sny, ale zároveň s tím věřila i tomu, že zemře, i když by dala cokoliv za to, aby tomu tak nebylo.
Celý ten den se trápila svou vinou. Ve škole byla totálně mimo, ale komu se mohla svěřit s tímhle bláznivým příběhem. Všechny kamarádky by se jí vysmály a ona jich vlastně ani moc neměla. Alespoň ne žádnou, které by mohla říct cokoliv.
Po pár bezesných nocích dostala nápad, že zajde za Honzou. Termín bezesná noc není úplně správný, protože to jen znamená, že si z té noci nic nepamatovala. Přesto se každé ráno budila unavená a se špatnou náladou.

přidáno 30.03.2008 - 15:01
Doslova som to zhltla :) Až mi behal mráz po chrbte pri tých tieňoch v Janinej izbe - akoby som tam bola a videla to na vlastné oči ;) Super! Len som zvedavá, kto je ten Kair a ten chlapec na fotke?? Vidím, že pár prekvapení ešte v rukáve máš... ;)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
snílci 18 : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : snílci 19
Předchozí dílo autora : Sen

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Casino-hry.sk

Kasina Slovenske.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.

© 2017 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku