Samota

Zoufale sedím ve světle poslední svíčky,
dívám se na ni barevnými sklíčky.
Na zemi potřísněné krví sedím
a jen tak to temna hledím,
s otevřenou ránou na duši,
když nikdo neví a ani netuší,
jaké to je být pořád sama.
Jak ráda bych se chytla pomocného lana,
ale samota je jako hustá mlha,
do které nepronikne ani noha.
Jakoby nikdo neslyšel mé prosby o pomoc,
volám je celý den, celou noc.
A i kdyby je někdo zaslechl,
nemyslím, že by je vůbec vyslechl.

Po ruce proužek rudé krve stéká,
stáčí se jako krvavá řeka.
Od předloktí po konečky prstů,
kolik kapek, tolik malých skvostů.

Kap, kap, kap

Víčka se pomalu zavírají,
obrysy svíčky se rozplývají.
Tlukot srdce pomalu slábne,
přece jen to bylo tak snadné.
Tak snadné je vzít tělu jeho duši,
když ke mě byli všichni hluší.
...Ani si nevšimnou, že jsem zmizela,
nebudou vědět, že jsem umřela.