Jablečný sad

Co vidíte, když se podíváte z okna?
Někdo celé město, jiný protější paneláky, další zase svojí opečovávanou zahradu. Já mám výhled na jablečné sady, rozprostírající se u předměstí. Pro někoho naprosto obyčejná, nezajímavá část s pár rodinnými domky.

"Někdo" na ní totiž nemá moje vzpomínky. Co, moje. Naše vzpomínky.

Brával jsi mě sem už když jsme spolu začínali. Zpočátku jsme se jen tak procházeli mezi stromy, občas usedli na lavičku, ještě tolik nervózní z blízkosti toho druhého. Dodnes si pamatuji jak se mi rozbušilo srdce z toho, když jsi mi přejížděl konečky prstů po zápěstí. Probíhali jsme mezi stromy a ukrývali se před kýmkoliv známým - měl to být jen náš čas, a nikdo nám jej nesměl narušit.

Později jsme sem chodili na pikniky. Rozložil jsi deku, vytáhl kytaru, flašku kofoly a já měla vše, co bylo ke štěstí potřeba. Někdy jsi chtěl, abych si zazpívala s tebou, a já odmítala. Bála jsem se že utečeš, jakmile mě uslyšíš zpívat. To jsem ještě netušila, že tak snadno se tě nezbavím.

Byli jsme si bližší a bližší a deka natažená v úkrytu mezi stromy, kde nás téměř nikdo nemohl vidět, začínala nabírat zcela jiné využití než jako kobereček na piknik. Jen občas někdo prošel mezi keři opodál a v ten moment jsi mě přitiskl k zemi, všemi posunky naznačujíc, ať ani nedýchám. Vypadal jsi u toho tak komicky, že jsem se nevydržela nesmát a kolemjdoucí si nás brzo všiml. A co teprve, když ze křoví vedle nás vyskočila srnka a pár vteřin se na nás dívala skoro stejně překvapeně, jako my na ní.

Stáli jsme v tom sadu i ten den, co jsem byla připravená dát ti sbohem. Nebo jsem si to alespoň myslela. Nazítří jsme tam totiž stáli znova, objímajíc se v pláči. Ani jeden z nás nedokázal být bez toho druhého, a pomyšlení na to, že jsem tě tenkrát mohla ztratit, mě dodnes ubíjí.

Tak se jablečné stromy staly očitými svědky celého našeho.. Románku? Vztahu? Lásky? Těžko říct, když chcete označit něco, co pro vás znamená celý život. Říká se, že láska po čase vyprchá. Že těch pár dní, které bývaly bez toho druhého nesnesitelné, najednou utečou bez jakéhokoliv stesku.
Přitom už je to dva roky od té doby, cos mě sem vzal poprvé. A já vždy, když jsi pryč a ta prázdnota ve mě je příliš nesnesitelná, odcházím do jablečných sadů. Natáhnu se do trávy, zavírám oči a poslouchám, jak mi koruny stromů ševelící ve větru vypráví milostný příběh. Příběh nesmělých doteků, zpěvu a lásky, příběh o nás dvou.

A vždy, když vyprávění skončí, otevřu oči a modlím se k Bohu, aby i dál pokračoval šťastně. A aby pro nás nikdy neskončil.