Prokletí rodu III

„Jméno?“ zeptal se robustní muž s obvodem ruky pomalu širším než jeho ramena.
„Miles van Steward,“ odpověděl o hlavu menší muž se živýma zelenýma očima.
„Hmmm,“ zamručel obr. „Nemám vás na seznamu, vaše lordstvo.“
Milesovi neunikl škodolibý tón v jeho hlase. Každý věděl, že z jeho rodu za poslední měsíc zemřelo víc lidí, než ostatních za půl roku. Ale stejně jasné bylo i to, že celé malé městečko bylo právě pod palcem jeho rodu.
Mladík zaklel a podal muži ruličku bankovek. Muž vytáhl obočí a se zájmem prolistoval bankovky. Miles byl samozřejmě na seznamu VIP pro vstup do klubu Havana. Ale ten muž to prostě udělat musel.
„Pardon, pane, tady jste, přehléhl jsem vás,“ řekl hromotluk se zdvořilým úsměvem a směšně se uklonil.
Miles kolem něho zamračeně prošel s nadávkami na jazyku.
Vstoupit do klubu bylo v tu chvíli uklidňující. Měl chuť se opít. Dokonale do němoty. Aby zapomněl na to, že dneska našli tělo dalšího z jeho rodu. Byl to Richie, jeho nejstarší bratr. On byl nejmladší. Děsilo ho to ohavné prokletí, které viselo nad jménem jejich rodu. Ten lepkavý nenahmatatelný hnus, který na ně někdo přivolal. Dusilo ho to v hrdle. Skoro se tím dávil a bylo mu jasné, že se to týká i jeho. Každým dnem pro něho může být konec. Konec jeho života.
Parket klubu duněl současnými hudebními hity a do jejich rytmu trsali spoře odění mladí lidé. Často sem rád chodíval. Dlouho se díval na tančící muže i ženy a někdy se dokonce nechal vtáhnout do toho reje. Ale dnes si sem nepřišel zatančit. Protlačil se narvaným klubem k baru. Za ním stála jako obvykle mile vyhlížející blondýnka s bujným poprsím. Když ho viděla přicházet, široce se na něho usmála.
„Promiň, Shirley, ale dnes nemám moc dobrou náladu,“ řekl jí a usedl na jednu barovou stoličku.
Žena se na něho soucitně podívala a automaticky mu nalila whiskey s ledem. Sklenici postavila před něho: „Slyšela jsem o smrti Richieho. Povídá se to mezi šlapkama ze všech bordelů. Richie je často navšetěvoval a celé noci si s nima užíval.“
„Prosím, nemluv o něm, dnes jsem se přišel opít i za něho,“ prohrábl si rukou vlasy, na tváři strhaný výraz. Žena jen kývla a vyrazila za dalšími svými zákazníky. Sledoval ji, jak rozlévá pití s neskonale přátelským úsměvem. Celý večer se nezastavovala, jen rozlévala drinky a klábosila s muži i ženami sedícími na barových stoličkách.
„Jste... jste van Steward?“ ozvalo se za Milesem váhavě.
Otočil se za tím hlasem. Stála za ním jedna z dívek, kterých si všiml, když vcházel. Seděly v první kóji u vchodu na červené sedačce.
„Miles,“ přikývl.
„Pak musíte jít se mnou. A rychle,“ plaše se ohlédla.
Měla rudé vlasy a tmavé oči. Byla štíhlá, žádná miss, ale přesto krásná. Na nose a na tvářích měla několik jemných pih.
„Zapíjím smrt bratra, nejdu nikam,“ řekl a otočil se zpět k baru.
„Musíte se mnou jít,“ ozvalo se znovu.
Miles se ohlédl. Ta dívka tam pořád ještě stála, mnula si ruce a přes černé minišaty měla oblečený lehký svetřík. Zavrtěl hlavu a požádal Shirley o další sklenku whiskey.
„Když tu budete sedět déle, budou jiní zapíjet a oplakávat vás.“
S těmi slovy se v Milesovi něco pohnulo. Kopl do sebe alkohol, až se nad jeho silou otřásl. Mávl na Shirley, zaplatil a vyskočil na nohy.
Dívka se znovu nervózně rozhlédla a popadla ho za ruku: „Slibuji, že vám splním cokoli, když půjdete se mnou.“
Miles přikývl a dívka už ho táhla zadním vchodem ven z klubu. Ven do chladné náruče noci.
„Počkej, mám tu auto,“ zachrastil mladík klíčky a táhl dívku k volvu stojícímu hned u stěny klubu.
Dívka sebou švihla na sedadlo spolujezdce a ještě několikrát se nervózně ohlédla.
„Budu vás navádět, Milesi,“ řekla a upřela oči před sebe.
Van Steward už začínal pochybovat o jejím duševním zdraví, ale chtěl zjistit, co po něm ta dívka chtrěla. Navíc, nevypadala, že by mu dokázala nějak vážněji ublížit a navíc on úspěšně absolvoval několik kurzů bojového umění.

Auto projíždělo klikatými ulicemi města, až dorazilo do čtvrti plné polorozpadlých budov. Miles to tu moc neznal. Ale znal plány, které jeho matka, lady van Stewardová přichystala do budoucna pro tuhle čtvrť. Během pár let se začne bourat a vyroste tu rekreační středisko s pětihvězdičkovými hotely pro zámožné turisty. Milesovi se ten nápad nezamlouval. Ale odmlouvat matce byla skoro sebevražda.
Zastavili před domem, který byl celý ze dřeva. Na střeše měl dvě úzké vížky a v obou poschodích plno oken. Všechna byla úzká a v chabém světle pouličních lamp vypadala zaprášená a propletená pavučinami. Dům sám měl zašlý, oprýskaný nátěr. Nejspíš bílý. Ale dveře měly nátěr relativně nový. Byl nebesky modrý.
„Jak se vůbec jmenuješ?“ zeptal se dívky.
„Maja,“ usmála se letmo a znovu se nervózně rozhlédla. „Pojďme.“
Vystoupili z auta a dívka rychle kráčela přímo ke dveřím. Z malé elegantní kabelky vytáhla klíč a odemkla. Celou vahou se opírala do dveří a ty se s neskutečným vrzáním daly pomalu do pohybu. Nakonec se otevřely úplně a odhalily temný chřtán vnitřku budovy.
Maja zmizela ve tmě, aby se během jediného okamžiku zase vynořila a za ruku vtáhla Milese dovnitř. Toho okamžitě pohltila tma. Neviděl si ani na špičku nosu. Dívka ho neúprosně táhla do útrob domu, neměl ponětí, kam. Jednou zahnuli doleva, potom zase doprava a nakonec šli, podle jeho odhadu delší rovnou chodbou. Pak následovaly schody. Byla pořád tma a Miles zakopával o své vlastní nohy.
Slyšel Majin přerývavý dech, cítil, jak ho stále táhne za ruku.
Nahoře nad schody ho dívka zatáhla do místnosti napravo a zabouchla dveře.
"Vydržte, hned rozsvítím," řekla Maja, pustila jeho ruku a Miles slyšel, jak se nejistě pohybuje skoro tekutou tmou v té místnosti.
Pak se ozvalo cvaknutí a místnost zalilo umělé světlo elektrické žárovky.
Maja se plaše podívala k oknům a zkontrolovala, zda jsou okna dobže zajištěná deskami, které zaručovaly, že dovnitř ani ven nepronikne světlo.
Miles se konečně rozhlédl po místnosti. Byla zařízená celkem pohodlně. Stěny byly obloženy dřevem a na podlaze byl huňatý tmavě hnědý koberec. V místnosti byla pohovka, dvě křesla, konferenční stolek se skleněnou deskou a velká skříň.
Maja se usadila na pohovku a pokynula Milesovi, aby ji napodobil. Ten se usadil vedle ní a poprvé za ten večer si dívku pořádně prohlédl.
"Zvláštní, máš červené vlasy," zamračil se a začal pociťovat, jak mu mozek pomalu otupuje alkohol, který do sebe kopnul.
Dívka zvedla oči a najednou vyskočila na nohy a postavila se mezi Milese a dveře.
"Co se děje?" zeptal se Miles a vyklonil se z pohovky, aby viděl na dveře.
"Ahoj Majo, přišla jsem se na tebe podívat. A hele, ty jsi mi přivedla dalšího van Stewarda?"
"Jsem Miles," odpověděl mladík a snažil se ovládnout své myšlenky. Nechápal. Ve dveřích totiž stála dívka s rudými vlasy, úplně stejná jako Maja. Jenže byla nahá a měla zlé oči.
"Miles....," zašeptala dívka ve dveřích a svdně se zavrtěla. "Ale ty jsi nejmladší, ještě není tvůj čas!"
Maja se celá třásla, nevěděla, co bude dál. Ale ta druhá dívka se jen otočila a bylo slyšet, jak sestupuje ze schodů a směje se.
"Kdo to byl?" zeptal se Miles.
"Nechápu, jak nás našla," vrtěla hlavou Maja a z očí jí stékaly slzy.