Zavolej mi, šupáku ...

© Megynka

Sedím u stolu a v hlavě mám prázdno,
za pár minut zaplní se myšlenkami.
Dívám se z okna a venku se zdá být tak jiný svět,
opředen několika tisíci vzpomínkami.

Ve statusu máš napsáno
"zavolej mi, šupáku..."

Jenže když připojím se na "skajp",
po tobě jen prázdné místo,
schováváš se přede mnou?
Nebo jen prostě nemáme štěstí ...

(ten svět asi brzy dostane pěstí!)

Pouštím si hudbu, tu, co nikdy neposloucháš,
vím, vždy připomene ti náš svět.
Ve společných chvílích stále někam spěcháme,
za sklem se smutně krčí od tebe první květ.

(přestaň klepat, prosííííím ...)

Říkáš: "šupáku, strávíme spolu noc"
a já vím, že nechceš po mě moc...
Chceš jen obejmout a k někomu se schovat,
dívat se, jak spím ...

A tajně doufat, že odpustím tomu světu,
kterej dovolil tomu krásnému květu
zvadnout ...

Asi se v tom ráda utápím,
občas nás přistihnu spolu.
a pak jen přemýšlím komu...
poděkovat za ty prokecaný noci.

Jsi daleko, ale někdy ...
jsi blíž než bych chtěla.