Zkouška

Mikro-, makro- ekonomie,
jenom při těch slovech
strach a pot mě polije.

Sešit mám plný,
poznámek spoustu,
kupu keců v hlavě,
tužky bez inkoustu.

Hlava plná vědomostí
v posteli mě tíží,
spánku prý se nedočkám,
zkouška se mi blíží.

V devět ulehla jsem do peřin,
dnes však nedočkám se spánku.
Teď je po půl třetí,
další popsanou mám stránku.

Třetí už se blíží.
Vstávám hrozně nerada.
Podělaná zkouška
ať mi vleze na záda.

Řítí se půl čtvrtá,
na nádraží musím.
Tři hodiny ve vlaku
vyspat já se zkusím.

V osm lezu z vlaku,
tři hodiny v tahu,
busem jedu do školy,
čert vem spací snahu.

V devět máme test,
na otázky koukám,
snad i dobré odpovědi
z paměti si soukám.

Po hodině čekání
výsledky se řeší.
Že jsem prošla k ústní,
to mě velmi těší.

Svůj šťastný talisman
křečovitě svírám,
když dveře kabinetu
tiše pootvírám.

Otázku tahám si,
hlava je prázdná,
dva týdny učení,
teď jsem za blázna.

Kousek po kousku
smolím každou větu.
Jde mi to fakt těžko,
bez spánku a internetu.

Po těžkých slovech
kantor chce grafy.
Mě v hlavě honí se
už jenom epitafy.

„Byla tak mladá,
žila jen krátce.
Po zkoušce z makra
sáhla po oprátce.“

Na co si vzpomenu,
tak mu hned čmárám.
Za křivé osy
v hlavě se kárám.

Asi to stačilo,
index si žádá,
otáčí se ke stolu
a ukazuje záda.

Po chvilce strpení
index si beru.
Podívat – nepodívat
v mysli se peru.

Na chodbě otvírám,
hned štěstím skáču.
Zkoušku mám za tři,
radostí pláču.

A je to doma!
Hned to všem volám.
Konečně za mnou je
letošní nervolam.

Už jedu domu
z hlavního nádraží,
konečně usínám
s úsměvem na tváři