Máchovu jezeru

Tak krásně třpytily se oči,
když zahleděny do dálky
odpovídaly na má tajná přání.

Tak jemně šeptaly mi rty,
tou touhou,
kterou toužila jsem mít.

Tak klidné bylo celé tělo,
co větru se odevzdalo
v působivém mámení.

Tak krásně plulo se mi po něm,
tak krásně vzpomínky se vtiskly,
hluboko, do mého srdce.

Ty vzpomínky mě hřejí,
ač jsi tak vzdálené,
ty, Máchovo jezero.

Pak mé oči zahleděné do dálky,
mé uši naslouchající slovům vln,
má touha vykřiknout,
vrhnout se v jeho hlubinu.

Místo, co mě s láskou láká,
místo, které touhou volá,
vzít do ruky pádlo... plout.

Vzpomínky se stále vrací,
k místu v dálce za obzorem,
když ztratila se hloubka v dálce,
moje oči posmutněly.

Vrátím se-
tím jsem si jistá.
ALOHA zas po pár týdnech,
pozdravím se s oblohou,
s hloubkou vln
a krásou lesů,
borovic a štíhlých bříz,
moje oči vrátí se zpět,
zahleděné do dálky.

Budu zase jenom sedět,
s úsměvem pozorovat svět,
kde v Máchově kraji
moje srdce
schovalo pár vzpomínek.