Bledá identita euforie

Jako rytec do dřeva
ochutnávám
klapou podpatky pýchou
a nedolíhají
strachem a mocností
dvousetletých trámů
jako rytec do dřeva
ochutnávám tě k ránu
snídám bránu
k potlačovanému nevědomí
plného hořkého ovoce
a otázek
křičících do noci
utažená
na uzdě bezmoci
klaním se vám
až na kolena
vzývám beznaděj
a ústa věčně němá
která by chtěla
slova nevyřčená
křičet a sténat do temna
neb kouř plyne
a duše se rozpíná
snad do nekonečna
tichá a jediná
v moři směšných lásek
němých tváří
a výmluvných vrásek
se šeří
ona zírá a chtěla by
odevzdat se na věky
a spí
daleko od ostružin.