05.02.2013
5
Stojím každý den na kraji řeky
moje staré tělo se ohýbá ve větru
a vodí mne jak na provázku
upleteného ze slunečního sametu

Každou noc nechodím spát
v temnu vlát vzpomínky nechám
a měsíc mi nesměle sekunduje

Každou minutu někdo přijde
vryje do kmene své tužby
a čeká v mlčení
že se mu přání mžikem splní

Mé větve pod tíhou věku
se sklánějí do dravého proudu
a listí je odneseno po směru času

Stojím tu sám, opuštěn
vydán na pospas osudu
zapomenut v pavučinách
budoucích dějů

A jenom čekám
kdo odpoví
proč má vrba mít
tak smutný průvod
 06.02.2013 20:27
mě se líbí ....nějaké chybky asi má, ale přesto je krásná :)
 06.02.2013 00:44
Devils_PIMP: znáš to já a rytmika. to asi fakt moc nejde dohromady
 06.02.2013 00:43
Viviana Mori: prozaická báseň... možná popis stavu mé duše
 06.02.2013 00:02
 Viviana Mori
Je to takové na střídačku, začátek je spíš prozaický popis, nikoliv báseň, pak se to tak nějak šmrdolí, přesévá, neoslovuje, konec zase naopak je zdařilý... Chtělo by to ještě přidat... :-)) Dobrá místa tam jsou, ale jako celek je to pro mne poněkud těžkopádné a málo.
 05.02.2013 23:52
 Devils_PIMP
Musim iznat ze nerozumim rytmu tveho dila hned druhy radek by mi asi sedl vic ma stara zada ohnuta vetru
Ale jinak celkem dobre

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.