Pane můj

Ty, který tušíš, však nevíš téměř nic
o pravdě žití okamžiku
když víra provází tě sály nemocnic
bez pochybností a otazníků
že jednou zase vyjdeš do ulic
kde v mlze hanlivého křiku
hledajícímu se Boží ztrácí líc,
teď zaváhej a postůj na chodníku
před chrámem, a přemůžeš-li stud
za brány kované vezmi kliku,
pak přesvědčen když vyjdeš odtamtud
že Anděla smrti blažené
jen maličko dělilo tě od dotyku,
srdce odhal, co bývá zavřené
v odměnu, namísto slov díků

Máš pravdu, a já to vím- i když to tak možná nevypadá...,
Vždy jsem Ho hledala jen v gejzírech duše své,
kdysi nalezené a pak zase poztrácené.
Časy se střídají, časy se mění,
já vím, že JE(!),
ač, zdá se mi, že teď tu není...
Báseň jen malý úlomek je
z roků mých kroků z beznaděje...

Boha hledej pouze v sobě,
ne v svatyni kamenné,
ruku, jež pomůže Tobě,
jen na konci ramene,
nad nímž hlava Tvoje hrdě
zrak svůj zvedá k nebíčku!
Vím, že z ní to trochu tvrdě,
dobře však vím, božíčku
o čem tady píšu právě,
to jsou zkušenosti mé,
žádný blud, co jen v mé hlavě
nalezl si lůno své!
;o)

pýcha - s tou se velmi těžce bojuje....většinou se skrývá za mnohem hezčí názvy

To je hluboká pravda. Věříme všichni, jen každý v něco jiného. Dobře jsi vyjádřila své pocity.

A jako modlitba je to úžasný spis! ;-)

Můj názor je: nevěříme - nežijeme!
Každý člověk musí v něco věřit. Ať už v Boha, Osud, Matku Přírodu nebo jen sám v sebe. Podstatné je, že VĚŘÍ...neexistuje člověk, který by "nevěřil". Věříme všichni. Jen ne každý v to samé...