Večerka

Večerka

Cink!
Ten protivnej zvonek nade dveřma už zase klinká. Kouknu na hodinky, od osmi už asi postý. Třičtvrtě na deset, za čtvthoďku padla. A ještě sem někdo leze! Že už nedřepí doma u televize nebo nefuní se svou starou. Aha – to bude ten důvod – došla inspirace. Ten chlápek totiž vypadá jako někdo, kdo nutně potřebuje tý inspirace asi tak litr. Taky že jo.
„Brej večír, slečinko, dejte mi flašku koňáku,“ familiárně se opře o pult a snaží se nakouknout do výstřihu. Marný, chlapče, mám pod tričkem košilku, je tady zima jak v morně.
Silou vůle nasměruju koutky nahoru.
„Koňak vám dát nemůžu, je prohibice, smím jen do dvaceti procent.“
„Ale mladá pani, já vim, že ho tam máte někde ulitej. Helejte, všecko zaplatim, nebudete škodná“, hází mi na pult usmolený dvě stovky, jedna má naškubnutej roh.
„Za dvě stovky byste koňak stejně nedostal, to byste musel mít aspoň pět,“ snažím se ho dostat do obrazu. „Ale stejně vám můžu dát jenom víno.“
„Pani, víno já leju dětem doma na piškoty, tu břečku si nechte. Když teda nemáte ten koňák,“ odborně pohlédne na dvě stokoruny na pultě a jednu shrábne, „ tak mi dejte rum.“
Zaskřípu zubama a znovu vycením chrup:
„Lituju, nemůžu ani rum. Ten má taky nad dvacet procent. Mám tady dobrý moravský červený za šede.“
Týpek se naježí a vyroste nad pultem asi o půl metru. Z docela dobrýho sáčka mu povyleze květovaná kravata. Žádnej bezďák, možná by na ten koňak měl.
„Tak hele, babo, buď dostanu svuj rum nebo budu muset bejt zlej, a to určitě nechceš!“
Hmátnu vedle sebe po mobilu a okatě držím palec na tlačítku.
„V tom případě volám policajty a to určitě taky nechceš.“
Zabodnu do něj svý krátkozraký oči a modlím se, aby to zabralo jako vždycky.
Zabralo. Chlápek viditelně upustil páru, sbalil zbývající stovku a prohrábl kapsu. Doufejme, že tam nemá pistoli. Ale ne, ta necinká, budou to drobný.
„Tak mi dejte paštiku,“ hodí mi na pult pětikačku.
Á, pánovi vyhládlo.
„Mám tady výbornou bruselskou, ukrojím vám kousek,“ snaživě chňapnu po noži a vytahuju misku. Třeba dneska ještě něco vydělám. Kravaťák hodí očkem na cenu a zarazí mě v rozletu.
„Tudle ne, já myslel takovou tu…salámovou.“
Salámovou paštiku, teda, hochu, tebe jsem fakt přecenila. Todle já dávám kočce a i ta to bere jako pomstu.
Hodím před něj jednu játrovku a vyplivnu: „ Sedm korun..“
K burišovi na pultě přistane koruna.
„ Támle máte napsáno šest pade, paďáky nejsou, tak je to za šest, nemyslete si, že na mě budete rejžovat, já nejsem žádnej voslíčku votřes se. Nashle.“
Cink.
„Na shledanou,“ pronesu do zavřených dveří, vylovím v kapse korunu, hodím ji do kasy a jdu zamknout . To jsem teda dneska vydělala! Pětikábli, dobrý, ne? Za to si teda Volvo nekoupim! Zvlášť ne tak nablejskaný, jako právě startuje u protějšího chodníku. Řidič vykrouží bleskovou otočku a z otevřenýho okýnka vyletí igelit vod paštiky.
Von to fakt sežral!
Tak teď bude potřebovat žaludeční hořkou, na to vsadím i toho buriše, ať už ten dnešek za něco stojí.