Zlá psychedelická holka

"Hraješ si na zlou psychedelickou holku?"
"Působim tak?"
A místo odpovědi na otázku místo odpovědi, jen pokývání dredů.
Dlouhej večer a dlouhej život. Dlouhý je tak nějak všechno, když jsi uprostřed něčeho, co umírá. A víš to. Je to děsivý.
Jako když ti smutek, předběžnej stesk a všechny ty věci svazujou ruce, nohy a začínaj se omotávat kolem hrdla ve velkým stylu žiletkovýho drátu, ale ty prostě jen tak sedíš nad barem a vylejváš vodu na lidi pod sebou.
Díváš se na mraveniště na stolech, na lavicích, na parketu. Na lidský štěstí. Jen tak šílíš s vodou a sněhem uvnitř v teple, jako štěňata. Usmíváš se a zapadáš do toho. Do toho všeho. Do toho všeho, co teď umírá. "Tenhle večer by sis měla užít. Ne kvůli sobě, ne kvůli mě, ale kvůli Tomovi." Ten večer jsem si užila jako nikdy. Nula až deset? Tak patnáct, Tome. Věř mi. Díky..
Spousta slov, spousta pohledů, spousta gest. Spousta pití a spousta cigár. Ganjarum? No to si piš že jo!
Vzpomínky nám zůstanou na vždycky. Prej. A prej je to všechno jenom na každým z nás. Chci vědět, co je tvoje otázka na život. A taky chci vědět, jaká je ta moje. Ale vztyčenej prostředníček to nebude, teď už to vím. Vylučovací metoda? Asi jo. Lepší než nic. Dík za tohle, i za sdílení cigarety. "Vždycky mi to přišlo jako úplný nejvíc, o můžu poskytnout. Asi jsem omezenec," stupidní úsměv blázna. Nejlepší. Mám toho v hlavě spoustu. I ten stupidní magorův úsměv mezi dredama. Spoustu obrazců, myšlenek, tónů, barev, zvuků, vzpomínek, slov, zážitků, pocitů.. Všeho možnýho i nemožnýho. Ale stejně mezi tím vším důležitým září nejfosforovější červenou ta tvoje zkurvená otázka. Chci na ní znát odpověď.
"Hraješ si na zlou psychedelickou holku?"