Vesmírný galaxy modřiny

Chci mít vesmírnou galaxy modřinu na koleni. Tak trochu to tam je, ale mohla by být lepší. Taková.. vícříkající než teď. Teď se jen tváří výmluvně. A přitom ani nemluví. Některým je to souzeno, i beze slov. Při meditai i ve víru vášnivého sexu. Tak si říkám, jestli by mohly křičet rozkoší, když nemůžou mluvit. Zajímalo by mě to. A dají se omotávat kolem konečků prstů? Proudily by pak jako naše aura z posledních článků, proplétaly by se jako duhová energie našich myslí? Asi bych je htěla zamotat mezi pramínky vlasů. A to co zbyde by vystačilo na řasy. Och, bylo by to kouzelné. Nechci šaty v barvě počasí, ani duhy, ani nebe ani toho dalšího, co si kdo vymejšlí. Chci šaty v barvě vesmírnejch modřin. Nikdy bych je nemohla sundat. Nikdy. Chci mít spousty modřin. Ne monoklů, ne cucáků, ne obtisků zubů. Teda to taky. Ale hlavně modřin. Myslim těch pravejch, který mě asi fakt nemaj ráddy.

Sou to svině.