Beztarostná

Dívka omámena
noční oblohou
brouzdá listím
obarveným podzimem

Jak závoj je luna
střevíce nemá na nohou
tělem hříšným
jenom se svým stínem
pochoduje krajinou

V myšlenkách uvězněná
si ani nevšímá
že se již rozednívá
nespatří dneska více
kouzlo měsíce
slunce vládu přejímá

Ráno zasypává zemi
svojí rosou
příšeří se mění
v přírodu živou
kterou tak znala před lety
tehdy za mlada
když ještě byla
bezstarostná