Není zač.

V nekonečné tmě,
v nekonečných hloubkách
sedím sám,
zhrzen, zničen.
Co hledám?
Nevím.

Drátované zdi
kolem mě se mihnou
létám tmou,
uzavřen v podzemí,
na krásnou múzu hledím.

Ona si mě nevšímá;
Proč by taky měla?
Která divná póza
člověka divnějšího
vidět by chtěla?
Sám nevím.

Koukat se jí do očí..
Ne, to vůbec nechci.
Nevím, není mi pomoci,
a zas, nechci se změnit.

Rychleji než čekal jsem,
tmou byl jsem pohlcen,
tou povrchní, samozřejmě.
To teda "děkuji" sobě samotnému.
Ne, fakt - není zač.
Emo i ego někdy pohltí.
Zbydou oči pro pláč.