Dno

Bloudím ulicemi
s myšlenkou zabít se.
Slzy mé stékají po tváři,
jsem jak v nejhorším žaláři.
Nikdo mě neslyší,
uši jak zakryté polštáři.
Nehty zaryté do kůže,
tak moc se nenávidím.
Nic mi nepomůže,
světlo už žádné nevidím.
Na světě je každý sám,
marně doufat ve spásy chrám.
Věřte,
není to žádný klam.
Však zná to každý sám,
moc dobře to znám.
Bezesné noci nedají mi spát.
Jsem v moci vzpomínek a zrad,
dávno odnaučila jsem se smát.
Snažím se zvednout ze dna,
každý pokus je však zbytečný.
Kéž bych se probudila ze sna,
kéž by to nebyla realita.
Tonoucí prý se stébla chytá,
ale kde je?
Dívám se na rozbité koleje,
už nikam nevedou.
Jsou jako střípky života
na mých kolenou.
Má bedra přetížena samotou,
napnutá k prasknutí.
Tak jako stín se stínem jdou,
hrozí zalknutí.
Každá má hodina se splínem začíná
a sny o smrti končí.
Tak jako život počíná,
můj se končí.
Život zanesený ošklivou pavučinou,
sebevražda snad není hřích.
Jak kytice na hrobu spočinou,
utichl smích.