Potopena

Pokaždé
když zašumí
vlny nostalgie ,
nechávám se vznášet , kolébat ,
oceánem smrti .

Svit luny
a hvězdný třpyt
odhalí lidskost ,
poprášenou žalem ,
do nahoty ryzí .

Jsem malá
mořská víla ,
s hřívou temnější
než z tvých básní inkoust ,
jsem noční můra dokonalosti .

/Na břehu
mezi realitou a mým světem,
posledně lapám
ovzduší té země,
která je mi navěky cizí,
jako ten úsměv z jeho tváře.
Ploutve poseté šupiny
pokrývají mé končetiny
k dřívější chůzi.
Ponořím se do prostoru,
kam patřím, tam,
kde mohu být sama sebou.
Věčně tam také nemohu žít,
vychutnávám si
každý pohyb té fantazijní éteriky./

V hlubinách
korálů a řas ,
ve vlastním ráji
úmyslem chycena , potopena ,
kuličky z perleti
kutálí se naposled
na mých lících ledových .