Dívka v mřížích

"Odpusť mi, Bože, mé hříchy..."
v slzách si furt opakuji v katolickém gestu.
Snažím se zadržet vlastní vzlykot a slzy, marně.
Život prostě není lahoda.
Nikdy jsem nebyla teenager, co hulí, kouří, pije ba fetuje,
ale ten co "lže".
Každý si chce žít po svém nebo žít si svůj sen,
já ho chtěla žít, lhaním vlastních rodičů.
Bohužel je dost i jiných věcí, které by se každý rodič ani ve snu nechtěl dozvědět.
Žít si ve čtrnácti milostný život, mít vztah aj.
Představte si, kolikrát museli mé rodiče trpět za mé sobecké chování
a kolik já, když neví, kdo doopravdy jsem i přesto,
že jsem jejich vlastní dcera.
Obyčejně neobyčejná dívka, co píše, tancuje, maluje, kreslí, zpívá, sní, směje se.
Nyní už jen pláče a hroutí se jí její svět. Nesmělá rošťanda toužící po lásce a po krásném životě.
Ví, že se nemá lhát, ale její rodiče jí nepochopí...
Ani slovy nejde vyjádřit, jak moc si váží toho, že jí dali život, jaký oni sami neměli. Je to vzácný dar.
Teď spíše má psychické sklony k sebevraždě a smrti.
Protože by jí nenapadlo, že slova opravdu bolí.
"Jsi vinna za to, že nás vykradli, tím tvým z*urveným lhaním,
kdo tě to naučil, kdo tě tak vychoval ?!"
a pak jsem dostala druhou facku v životě.
Stačilo mi, že křičeli, brali mi mobil, ale tohle vše dohromady mě už ničí, kdo ví dokdy.
Přesto vím, že mě maj' rádi, ale nechtějí mi už dál věřit, hlavně otec.
Prý člověk, kterému se nedá věřit není člověkem.
Tak ať mě šoupne někam do děcáku nebo klidně na ulici, to raději zemřu než abych věčně žila v mřížích.
Jednou snad uvidí, že nevychovali nějaké monstrum...