Daň

... nojo, kdyz je mi to tak blizke ...

loner: To nechápu, přece já Janička

..... jen tak to ctu a nevim, kdo to vlastne napsal ... hezky

No Jani - musím souhlasit hlavně s DDD - 2 roky takdlouhoto mam janezda se to moc - ale vypada to jako bychom spolu byli odjakziva - nedam ji zanicna svete. Hele v jednom mem oblibenem seroši zaznělo: "A jsou to právě ty nepatrné nedostatky, které nás na tom druhém tak přitahují.". Tak se oklepej - vem, co jste už vše spolu zvládli, hm?

taron: Teď mě potěšilo to, že taky nevíš. Díky moc.

No..přečetla jsem si komentáře a není o čem přemýšlet..naprosto souhlasím s PrimaDen..naprosto..a také s DDD - 16 let už je dlouho....já jsem s manželel 18 let a mám něco jako ty (DDD)..občas mě přepadne taková vděčnost, že ho mám , že máme tak úžasný vztah a vlastně se na něho můžu kdykoliv spolehnout a schoulit se k němu.., ale chápu i Yanu..člověk pořád bádá..hledá..vymýšlí..zkouší...zakouší i zakázané, aby potom zjistil, že to co měl bylo nejlepší , ale už se to kolikrát nedá napravit a potom musí přijat za své činy odpovědnost a " trest" a nesvalovat ji na okolí...jenže, co když už se potom bolavý nebude mít kam schoulit ? Nebude nikoho, kdo ho pohladí po duši a pomůže ?
I já mám strach , že mi ujíždí vlak..koukám, přemýšlím a váhám..a nevím co s tím..je to taková nerozhodnost..kolikrát si říkám , jako jiná etapa života..., ale proč by měla jiná etapa života být i s jiným partnerem ? Proč ? Je to vůbec správné? Když tento mě, nebo Yaně, nebo třeba DDD vyhovuje ?( Hm..my vlastně máme už jedno veliké štěstí. Jaká je pravděpodobnost druhého štěstí ? Myslím , že malá !) Hm....zajímavé fylozofické téma a závěr ? Nevím..musíme počkat, co nám život přichystá..:))))))

Odpověď na tvou báseň si musím promyslet ..:)))

Když na tebe přijdou takové chvilky...zastav se, zamysli a popřemýšlej..jak by ti bylo, kdyby .........a pak uvidíš.......:-))

Hrozně rád bych ti něco hezkýho řek, ale v mám pocit, že všechno vyzní jako kecy. Tak snad jen - věř tomu, že to zase přejde...

DDD: PrimaDen: Já vim, já vim, všechno vim. Pak si nadávam za svoje debilní myšlenky. Vždyť víte že píšu i o tom jak je mi fajn. Teď se úplně stydim , rouham se a přitom bych měla bejt pokorná že já mam to štěstí, kolik lidí kolem mě je nešťastných a posrali si to sami, těm radim a pak. Pak najednou mam pocit jako by mi něco unikalo, třeba to nesouvisí s láskou, kterou vlastně mam, ale třeba s tim že mi ujíždí vlak. A já jsem na stanici střední věk. Prostě nevim. Včera jsem myslela na to že asi svýho muže nemam ráda. Ne to je tim hnusnym počasím venku. Dík za pozastavení se nad tématem.

To je právě otázka - co to ta láska vlastně je. Zamilovanost a láska je to samé jen do určité míry, řekl bych. Nevím, jestli můžu u sebe mluvit o dlouhodobém vztahu, ale vlastně už jsem se svojí ženou 16 let a pořád mě přepadají pocity neuvěřitelné radosti a, řekl bych, vděčnosti osudu za to, že ji mám :-)

Odvážné téma....
V dlohododobém vztahu již nemáš při doteku husí kůži, nevznášíš se štěstím z opojení zamilovaností...tyto hormony a emoce již s tebou necvičí.
Partnertví má však jinou důležitost, máš se ke komu schloulit, když mám různá trápení, nejsi sama na radosti a starosti jste dva..a tu lásku, tu opravdickou lásku si uvědomíš ve chvílích, kdy o něj máš starost a nebo když jej ztrácíš...TO JE TOTIŽ TA PRAVÁ LÁSKA:-)