Ceremoniál

     Hluboké údolí stínových figurín, plačící duny, propasti spočinutí, sají smítka štěstí do chřtánu rezavé turbíny.
    Schlíple sedíš- performace skončila. Scéna probuzení. Možná procitnutí, vzkříšení? Zíráš do pohaslých reflektorů života. Na podiu se smutek honí se studem. Studeným jak mrtvá.
    Vždyť si vzpomínáš. Na marách leží, proběhne řeč, ty se díváš. Myšlenky se vznášejí, hraješ svou hru- zastřenou mlhou fantazie. Nevidíte… Otáčí se, pak vzlétá a mění barvy, hranatá, masivní, černé ebenové dřevo. Teď ovál, guma, spektrum barev, proplétá se pramínky a šňůrkami, vázankou, páskem, přezkou, lavicemi, okny i ústy pohřebního. Kdyby jen věděli…
     Vrací se do sluje věčnosti. Ať táhne, stvůra. Nikdy jsem ji tu nechtěla. Smuteční šaty pláčí sami za sebe. Beze mne.
     Věnce smutku? Sami se běžte ověnčit- smutnější je život bez života. Podáváte mi ruce? Nechci se vás nijak dotknout, neznám sebe, neznám vás. Pomoci? Pomozte sobě! Zavolat? Za chvíli vám zavolám záchytku, jestli nezmizíte!! Černý dým,masožravý kouř, barvy mizí, vpíjí se do posledního tónu symfonie, tornádo mohutných slov udeřilo. Hurikán sviští a burácí v otřesných decibelech úmrtí. Tak přeci jen…