přidáno 28.01.2012
hodnoceno 0
čteno 614(6)
posláno 0
Byl slunečný den a já právě dostávala své vysvědčení. Tohle byl můj poslední školní den před prázdninami, po kterých nastoupím do šesté třídy základní školy. Vysvědčení byla rozdána a od prázdnin nás dělilo jen pár minut. Rozloučila jsem se se spolužáky, paní učitelkou a kamarádkami. Loučení mě dost bolelo, protože jsem věděla, že některé už příští rok neuvidím. Proč? Kvůli Pokemům! Nejméně polovina spolužáku se totiž vydá na svou pokemoní cestu. Já a zbytek třídy ne. Ti co nejdou jsou ve většině případů zklamaní, protože jim to nedovolili rodiče, jelikož se o ně bojí, nebo nemají peníze aby mohli cestu financovat a jiné důvody. Jen pár lidí, jako jsem například já, nešlo z vlastní vůle. Asi vám budu připadat divná, ale já jít nechci, chci dokončit školu a plno věcí, které bych kvůli pokemoní cestě nemohla. Né, že bych Pokemony neměla ráda nebo tak, ale nepotřebuji je, stačí mi má malá Bena - Vulpix z maminčina pokemoního útulku. Ano, má matka má pokemoní útulek a hned vedle něho svou ordinaci. Je veterinářka a Pokemoni pro ni dost znamenají. I když jsem jí oznámila, že na cestu nejdu, pořád doufá a snaží se mě k tomu přemluvit. Marně...
Podala jsem si ruku s paní učitelkou a pak jsem uslyšela známé zvonění svého budíku. Budíku? Otevřela jsem oči , vyskočila do sedu a zírala před sebe. Byl to sen. Mrzutě jsem střelila po zvonícím budíku vražedným pohledem a otráveně ho zamáčkla. Teď už neusnu. Ale momemnt, proč ten krám zvonil? Je první den prázdnin a já jsem ho včera sto procentně vypínala. Ale rozhodla jsem se to neřešit. Vyhrabala jsem se z pokoje a nejistým rozespalým krokem jsem došla do kuchyně, kde jsem se okamžitě usadila na židli u stolu a přes stůl se podívala na matku stojící u plotny. ,,Co to bude až to bude?" zeptala jsem se a snažila se zjistit co to máma připravuje. Odpovědi jsem se dočkala hned. ,,Puffiny přeci!" otočila se na mě a dívala se na pohledem co jasně říkal "jakto že to nepoznáš". Celá matka. ,,K čemu puffiny?" zajímala jsem se radši a očima projížděla krabice cereálií. ,,No," začla nejistě, ,,říkala jsem si, jestli si to přece jen nerozmyslíš a nevidáš se na pokemoní cestu," loupla po mě omluvným pohledem. Vzdychla jsem. ,,Mami..." nestačila jsem doříct větu, protože mě přerušila. ,,Nan prosím, promysli si to, vážně bych si hrozně přála aby ses na tu cestu vydala. Chtěla bych vidět jak se snažíš. Líbí se ti přece Koordinátorské soutěže a zápasy v televizi ne?" Otevřela jsem pusu, abych odpověděla, ale máma mě předběhla. ,,Já vím, že ano. Nezatoužila si někdy stát se trenérkou nebo koordinátorkou?" dívala se na mě s nadějným výrazem dítěte a já věděla, že nemám tu sílu, říct jí ne. Vždyť pro ní to nejspíš tolik znamenalo. Vzdychla jsem. Nasadila jsem zmučený výraz a podívala se na mámu a se zoufalstvím v hlase se zeptala: ,,Musim?" Doufala jsem, že se máma slituje, když uvidí můj výraz, ale byla jsem naivní. ,,Ano." řekla. Opět jsem vzdychla a něco si zamumlala tak aby to neslyšela. ,,Žádný vzdychání!" podívala se na mě přísně, ,,Padej do koupelny se umít, přecvlíct se a zbalit si věci! Pak dostaneš snídani." s poslední větou se ušklíbla, asi poznala, že mám hlad. Se stále zmučeným výrazem jsem se vydala do koupelny.
Byla jsem umytá a měla jsem se začít balit a převléct. Takže, pomyslela jsem si, nejdříve se převléknu. Otevřela jsem skříň a očima prohledávala police, nemohla jsem se rozhodnout co si vzít na sebe. Nakonec jsem popadla obyčejné šedé tričko s krátkým rukávem od Paula Franka, které zdobil obyčejný obrázek téhlecté opičky, položila jsem ho na křeslo a začla hledat kalhoty, zamyslela jsem se, teď v lété je teplo, ale pak bude zima, takže bych si měla vzít spíš dlouhé kalhoty. Chtěla jsem je vytáhnout ze skříně, ale zarazila jsem se. Na cestě budu mít šanci stavit se v obchodě a nebo mi může něco poslat máma, takže si beru kraťasy. Vytáhla jsem černé džínové kraťasy a také je hodila na křeslo. Došla jsem si k šuplíku a vytáhla nízské šedé ponožky. Převlékla jsem se, ještě pásek, vzpoměla jsem si a popadla bílý pásek také od Paula Franka (Ano mám ho moc ráda a pásek rozhodně není poslední věc kterou mám.). Pyžamo jsem hodila do postele a popadla prostornou tašku Paul Frank, také s obrázkem opičky, obvykle ji nosím do školy, ale teď se mi bude skvěle hodit. Naházela jsem do ní všechny potřebné věci - zubní kartáček a pastu, kartáč, gumičky, čelenku, fotoaparát, mobil. Podívala jsem se na tašku a usoudila, že pár věcí tam ještě narvu, takže jsem ze stolu popadla Notbook s mobilním připojení a dala ho do kapsy na Notebook, pak jsem vzala svou oblíbenou mikinu z NewYorkru v hodně tmavé modro-fialové barvě s nápisem Boom a také ji nacpala do tašky. Vzala jsem tašku do ruky, byla plná ze tří čtvrtin a nevážila o moc víc než normálně, když ji nosím do školy. Hodila jsem si tašku přes rameno a zadívala se na svůj odraz ve velkém zrcadle. Můj pohled se zastavil na mích vlasech, celkem dlouhé, rovné vlasy ve zvláštním odstínu hnědé barvy mi lítaly všude kolem hlavy. V tom spěchu jsem se zapoměla učesat. Vlítla jsem tedy do koupelny a popadla druhý kartáč a pořádně si vlasy rozčesala, pak jsem vzala skřipec, vlasy si podržela u hlavy a sevřela je skřipcem, delší vlasy mi přepadli přes skřipec dolů. Odhrnula jsem z obličeje pár zlobivých pramínků a podívala se na svůj výtvor do zrcadla. Šlo to. V pokoji jsem se ještě jednou pořádně prohlédla v zrcadle, nasadila si černé brýle z NewYorkru (s průhlednými skly), tašku znovu hodila přes rameno a dupala jsem po schodech dolů zpět k mámě, ta už na mě čekala se snídaní.
Palačinky. Olízla jsem se. Rychle jsem hodila tašku do kouta kuchyně a sedla si ke stolu, kam mi už máma položila talíř s dvěma palačinkami namazanými čokoládou a vedle toho šlehačku. Což bylo zvláštní, jelikož obvykle jsem si palačinky musela mazat sama a obvykle palačinky ke snídani nedělá. Snaží se mě podplatit, ale co, jestli se cítí provinile, že mě nutí jít na pokemoní cestu a znamená, to nějaký výhody, tak ať se provinile cítí - taky má proč. Vzala jsem šlehačku a nandala ji na první palačinku, když jsem ji snědla, nandala jsem šlehačku i na tu druhou. Když jsem dojedla máma vzala talíř a umyla ho.
Máma se podívala na hodiny a pak na mě: ,,Měla bys už vyrazit," usmála se na mě a já přikývla. ,,Jo, tak ahoj," podívala jsem se na ni pohledem "já nikam nechi". ,,Pápá," také se na mě usmála, nejspíš se můj pohled rozhodla ignorovat. ,,Ale mami!" vykřikla jsem, ,,Já nikam nechci!" Starostlivě se na mě podívala, ,,Nanashi!" pokárala mě, ,,Nech toho, bude se ti tam líbit, navíc věčně sedíš doma zalezlá v pokoji. Navíc mysli na Benu, nenapadlo tě někdy, že by s tebou ráda něco dokázala?" Bena. Povzdechla jsem si. Vytáhla eso z rukávu. Obě jsme věděli, že Bena se ráda předvádí a miluje Koordinátorské soutěže v televizi. ,,No jo," zamumlala jsem. ,,Okej, tady máš puffiny," strčila mi sáček s puffinami, uklidila jsem je do tašky, vzala Benin Pokeball z poličky. V tu ránu přběhla Bena a radostně kolem mě skákala. ,,Tak ahoj," řekla jsem a vydala se s Benou poskakující kolem mích nohou do verandy. Nazulala jsem si černé conversky a vyšla ven.
Profesor měl laboratoř pár ulic od nás, takže jsem k němu dorazila těsně po deváté. Osobně mi bylo celkem jedno jestli přijdu poslední, Pokemona už mám. Strčila jsem do skleněných dveří a ty se otevřeli, vešla jsem dovnitř. Dostala jsem se do haly, kde mě sekretářka poslala do jedněch z pěti dveří, zklepala jsem, pomalu otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Profesor Rowan překvapeně vzhlédl. ,,Em, dobrý den," nervózně jsem pozdravila. Profesor se na mě podíval, ,,Dobrý den," řekl chraplavým hlasem. Vešla jsem dovnitř. ,,Jdeš trochu pozdě, víš to?" podíval se na mě a já měla pocit, že mi vidí až do morku kostí. ,,Em, ano, omlouvám se. Eh, za to může má matka, původně jsem neměla v plánu nikam chodit, ale ona mě donutila," sklopila jsem oči, připadla jsem si děsně. ,,Ah, promiň, ale už pro tebe nemám Pokemona, ale jak vidím, ty už nějakého máš," jeho zrak spočinul na Beně, která se schovála za mnou. ,,No, ano, to je moje Bena," řekla jsem a zvedla oči. ,,Dobře, takže je to v pořádku," řekl a vstal od stolu, došel k nějakému šuplíku a vyndal z něj růžový Pokedex, oklepala jsem se. ,,Ehm, mohla bych vás o něco požádat?" podíval se na mě. ,,O co?" Byla jsem nervózní a styděla jsem se, ale nakonec se mi povedlo dát do kupy smyslu plnou větu. ,,No, neni ten Pokedex i v jiné barvě?" Zvládla jsem to. Podíval se na mě a vzdychl: ,,Červený pro chlapce, ale chceš ho?" Horlivě jsme přikývla. ,,Ano prosím," usmála jsem se. Profesor akorát přikývl a vyndal z druhého šuplíku pět Pokeballů. Pak došel ke stolu, sedl si, něco zadal do počítače, poté se opět zvedl a došel ke mě. ,,Tady máš," podal mi Pokedex a těch pět Pokeballů. ,,Děkuji," vypravila jsem ze sebe a nastrkala věci do tašky. ,,Na shledanou" dodala jsem a vydala se s Benou ke dveřím. ,,Ahoj," pozdravil a vrátil se k počítači.
Vyšla jsem ven a nadechla se čerstvého vzduchu. ,,A co jako teď?" otočila jsem se na Benu. Ta jen zavrtěla hlavou. Vzdychla jsem, nevěděla jsem co dělat. Kam půjdu? Co mám dělat? Byla jsem úplně mimo a zmatená. Přemýšlela jsem a přemýšlela, když v tom mě vyrušil známí hlas. ,,Baf'!" nadskočila jsem. ,,CLAMPY!" vykřikla jsem naštvaně. ,,Co to bylo?!" usmála jsem se. Clampy je má dlouholetá kamrádka, je jí deset let, tedy o rok méně než mě. Na rozdíl ode mě se své Pokemoní cesty nemohla dočkat.
,,Ahoj," usmála se na mě zářivým úsměvem, ,,a ahoj Beno," podívala se na mou Vulpix. ,,Zdar," pozdravila jsem naoko podrážděně, ale zřejmě si toho ani nevšimla. ,,Myslela jsem, že nikam nejdeš," poznamenala, jako by ji to moc nezajímalo, ale já věděla, jak moc ji to zajímá, znám ji. ,,Máma," povzdechla jsem si. ,,Aha," podívala se na mě. Věděla jsem, že ví o čem mluvím, dobře věděla jak moc moje máma chtěla abych na cestu šla. ,,Neboj," povzbudivě se na mě usmála, ,,nebude to zas tak hrozný, jak to vidíš ty." Hmmm. To těžko, ale nechtěla jsem jí kazit radost, tak jsem se raději jen statečně pousmála: ,,Snad." Usmála se na mě: ,,Né snad, ale určitě!" řekla rozhodně. Viděla jsem její nadšení jak se těší. ,,No a kam teď deš?" zeptala se mě. Um, kámen úrazu, kam du? Co jí řeknu? Že nemám ani ponětí kam jít nebo co dělat? Asi. ,,No, popravdě nevím," přiznala jsem se sklopeným zrakem. Podívala se po mě, asi ji to moc nepřekvapilo. ,,A nechceš jít se mnou? Mám namířeno do Sandgem townu." podívala se na mě a já zvedla oči. ,,Jasně, proč ne," řekla jsem. ,,Dobře, ale základní dotaz: Máš spacák?" šibalsky se na mě usmála. Spacák? Spacák? Nemám spacák, och ne. Začla se mě zmocňovat panika ,,Spacák?!" vyjekla jsem hystericky, ,,To né! Já na něj zapoměla!" panikařila jsem. Podívala se na mě a začla se smát. ,,Co je na tom vtipnýho?!" vyhrkla jsem naštvaně. ,,Nic, promiň, pro tvůj spacák se můžem stavit doma," usmála se a já poznala, že se snaží potalčit smích. Vzdychla jsem. ,,To ne, stavíme se v obchodě, neva?" usmála jsem se. ,,No tak jo, utratit pár stoveček určitě nebude vadit," ušklíbla se, jako vždycky když došlo na finanční situaci mě a mojí matky. ,,Nech toho, jo?" napomenula jsem ji přísně. ,,No jo, no jo," omluvila se, ale já věděla, že to nemyslí nijak vážně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou. ,,Tak půjdem?" Podívala se na mě zase tím nadšeným výrazem. ,,Jasně!" vykřikla. Usmála jsem se a vydala se do centra města, kde jsou nejrůznější obchody. Šla za mnou. Cetsou jsme si povídali o všem možném a moje mrzutost z pokemoní cesty mě pomalu začínala opouštět.
Když jsme našli obchod, který jsme hledali začli jsme se porozhlížet po tom pravém spacáku pro mě. Nakonec jsme našli suprový spacák, který se dal složit do hodně malého pouzdra a nebyl ani moc drahý. Koupila jsem si ho a strčila do tašky. Pak jsme se konečně vydali do Sandgem townu.
Museli jsme jít lesem, bylo to celkem daleko, ale dohodli jsme se, že přespímě v lese, abychom se nemuseli zdržovat hledáním pokemoního centra. Šli jsme skoro celý den, když bylo kolem páté večerní, zastavili jsme se na mýtině a utábořili se.
Rozložili jsme svoje spacáky a Clampy, připravená na vše, rozdělala oheň. Já jsem vybalila palčinky, které mi ještě dala máma, obě sme je s radostí snědli. Pak mi něco došlo.
,,Clampy?" zeptala jsem se. ,,Ano?" odpověděla. ,,Neukázalas mi tvého startéra," usmála jsem se. ,,Ó pravda, promiň," vytáhla z batohu Pokeball a vyhodila ho do vzduchu. ,,Turtwigu pojď ven!" vykřikla a z Pokeballu vyskočil malý Turtwig. ,,Turtwig!" vykřikl a hned běžel ke Clampy, skočil ji na klín a strkal do ní hlavou, aby se s ním mazlila. Usmála jsem se. ,,Je roztomilý." Clampy se mazlila s Turtwigem a usmívala se. ,,Díky." Ještě chvíli jsme tak seděli, když jsme najednou uslyšeli šustění keře. Otočili jsme se, Bena i Turtwig vyběhli před nás a začli vrčet na jeden keř. Tázavě jsme se po sobě s Clampy podívali.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kapitola první - Cestou necestou a nebo ne? : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla


Předchozí dílo autora : Vyvolená - Díl 1.

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku