Pokrytče, zůstaneš navždy sám!

Zníš tu tak jemně jako housle
a ničíš tu vše tak silně jako by ti patřil celý sál.
Přitom pouštíš víčka dolů a nedržíš se not.

Oddáváš se všemu co přichází
a vůbec ti nevadí že v hledišti jsou diváci.
Uprostřed řady já,
- miluješ to.

Jsi odcizen touhám jiných lidí,
vidíš jen sám sebe a jen sebe slyšíš hrát.

Ničí mě ta hudba pokrytectví
ta odmítává scéna
mám pocit jakoby se uzavíral celý sál.

Jako bych i já byla uzavřena v celém sálu
v sálu – v tvém náručí.

Není to premiéra, nýbrž ubohá repríza
těch všedních dní.
Není tu nic nového
vše při starém.

Však malá změna by tu byla
KONČÍM.
Zhasínám světla a zamykám dveře.
Ha!
Teď jsi TY uzamčen – ve svém vlastním náručí.