Zlá doba nese zlé věci, ale jsou skutečně všichni jen zlí?
přidáno 12.09.2011
hodnoceno 3
čteno 1110(9)
posláno 0
Byla to tehdy divná a složitá doba. Životy všech lidí byly převráceny doslova naruby a děly se věci, na nimiž zůstával rozum stát.
Rodinné vztahy byly zpřetrhány, lidé často nevěděli o nikom ze svých blízkých a naopak náhody sváděly dohromady ženy a muže, kteří spolu neměli nic společného.
A právě v takové době se také odehrál tento příběh.

V malém domečku na předměstí žila opuštěná žena. Doba byla neutěšená a tak byl její život skromný a tichý.
Jednoho letního večera se ozvalo nervózní a naléhavé bušení na dveře a kdosi zkoušel vzít za kliku.
V Marii by se krve nedořezal. Kdo by to mohl být? Kdo se snaží dostat právě k ní?
Pomalu došla ke dveřím a přiložila na teplé dřevo ucho. Venku slyšela dva šeptající hlasy. Oba dva byly mužské.
Chvíli přemýšlela, ale když se bušení ozvalo znovu, napadlo ji, že nemá co ztratit a tak sáhla po klíči. Ještě na setinu vteřiny zaváhala, ale potom klíčem otočila.
V tutéž chvíli cvakla klika a dovnitř vpadli dva vojáci.

Na okamžik na sebe zůstali zírat, ale urostlejší z mužů se rychle stal pánem situace a začal dávat pokyny.
Zvláštní na tom bylo, že se nebála. Necítila vůbec nic. Byla jako poušť, jako vyprahlé stéblo trávy, se kterým si pohrává vítr a které se v jeho dechu ohne na tu stranu, na kterou zrovna zafouká.
Vůbec jí nepřipadalo divné, že cizí člověk poroučí v jejím domě.

Koukala na oba muže a rozkazy, které jí dával jeden z nich, vůbec nevnímala. Měla pocit, že se jí všechno pouze zdá a proto si se zaujetím oba dva návštěvníky v klidu prohlížela.
Jeden z mužů byl vysoké postavy se širokými rameny. Na sobě měl špinavou vojenskou uniformu, košile už dlouho volala po vyprání a kožený pásek u kalhot byl místy hodně odřený. V ruce držel pistoli a nervózně s ní mával. Jeho výraz v obličeji byl tvrdý a nesmlouvavý. Rysy jeho tváře byly stejně tvrdé jako zvuk jeho hlasu, ale přesto se ho nebála.
Vlasy měl rovné, krátce střižené, v barvě zlátnoucího obilí, oči sice s tvrdým výrazem, ale barvu měly jako nebe, když se vyjasní a možná, kdyby se umyl, mohl být i neobyčejně hezký. Nyní mu ale tvář pokrývalo několikadenní strniště vousů.
Druhý z nich byl úplně jiný. Už na první pohled působil velmi milým a jakoby omluvným dojmem.
Byl útlejší postavy a bylo patrné, že o svůj zevnějšek více dbá. Oči měl hebounce hnědé barvy, připomínající svou jemností samet a tmavé vlasy se mu vlnily kolem tváře.
Jeho výraz Marii někoho velmi připomínal, ale v této chvíli nebyl čas přemýšlet o tom koho.

Pochopila, že muži před něčím nebo někým utíkají a nyní našli úkryt právě u ní.
Netušila, na jak dlouho, neměla ponětí o tom, co se bude dít dál. Kdyby bývala dveře neotevřela, bylo nad slunce jasné, že by se dostali dovnitř násilím.
Alespoń ten statnější ji o tom nenechal na pochybách.

Udělala všechno, co jí přikázal, dala jim jíst i pít a doufala, že jim to bude stačit. Věřila, že ocení její vstřícnost a nechají ji v klidu dál žít.
V tom se nemýlila. Její život nemělo, alespoň pro velitele, žádný význam ohrožovat.
A tak se nechal obsloužit a přitom po ní lačně koukal. Díval se tak, jak kouká většina mužů, kterým už velmi dlouhou dobu schází ženská společnost.
Druhý jen tiše koukal a asi tušil, co se bude dít dál.

Směrem k Marii letěl jasný a zřetelný rozkaz. Chvíli tiše a nechápavě hleděla a srovnávala si myšlenky v hlavě. Její oči sklouzly na toho, ve kterém doufala, že najde ochranu, ale on uhnul pohledem.
Pochopila, že jí nezbývá než splnit příkaz, který dostala a tak se jen otočila zády a vyhrnula sukni.
Zmocnil se jí tvrdě a během chvíle bylo po všem. Ještě se tomu hlasitě zasmál a šel si do vedlejší místnosti zapálit cigaretu.

Marie přistoupila k druhému vojákovi a tichým hlasem se zeptala, zda chce udělat totéž. Soucitně na ni pohlédl, smutnýma očima ji pohladil a hlasem plným pochopení řekl, že takhle ne.
Věnovala mu děkovný pohled a vrátila se ke své práci.

Když nad ránem slunce pomalu vystupovalo nad obzor, zaslechla dvoje vzdalující se kroky.
Na předešlý večer už asi nikdy tak docela nezapomene.
I ve zlé době nemusí být nutně všichni zlí.
přidáno 12.09.2014 - 11:11
Tohle je na životě smutné.. když nás postaví do role, kdy jsme nuceni přihlížet zlu.. I když mě ten druhý voják, s hlasem plným pochopení, silně namíchl, svou neschopností, alespon se pokusit zabránit zlu, dokážu jeho jednání pochopit..

Vidíš? Až k takovému zamyšlení mě to dovedlo :))
přidáno 29.06.2013 - 09:30
Je to úžasné, ale s tím koncem musím souhlasit. Jinak se mi to líbí :D
přidáno 14.09.2011 - 09:43
Hezká povídka, dobře plyne, líbí se mi i "umělecké" obraty :) konec je na můj vkus možná trochu moc uspěchaný, ale to je asi jen můj dojem :) velmi pěkné dílko :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Všichni nemusí být zlí : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
Mlčeti Zlato
» narozeniny
Charlie [8], Ginny [9], mondy [5]
» řekli o sobě
Singularis řekla o Máta :
Opravdu se vyzná v psychologii a užívá si to. Píše úžasně dokonalé romány, jen mi nevyhovuje jejich výstavba: Vyhýbá se uvádění jmen postav a při čtení zprvu není zřejmé, co je důležité a co ne. Vše se odhaluje až postupně, což činí román napínavým a dodává mu spád.
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku