|
a začnu věřit pohádkám, aspoň na tu chvilku
|
Jsem to já
seš to ty
jsme nedopsaný
nedotknutelný
světlo nedokouřený cigarety
(Píšu ti slova do vrásek)
Jednotný číslo
první a třetí osoby
zas jednou mě nutí
vypsat si ruce
z podoby
(Skákat do vody ve dvě ráno
a smát se
jenom tak)
Jsme děti ztracený generace
loutky tažený osudem
a třeba
dost možná
tu zejtra
ani jeden
nebudem
Ale
čas
se
zastavil
právě
teď
seš to ty
jsme nedopsaný
nedotknutelný
světlo nedokouřený cigarety
(Píšu ti slova do vrásek)
Jednotný číslo
první a třetí osoby
zas jednou mě nutí
vypsat si ruce
z podoby
(Skákat do vody ve dvě ráno
a smát se
jenom tak)
Jsme děti ztracený generace
loutky tažený osudem
a třeba
dost možná
tu zejtra
ani jeden
nebudem
Ale
čas
se
zastavil
právě
teď
28.08.2011 17:16
a mně se to líbí :) láska je samé klišé a v básni se to přece musí někdy projevit :) navíc mi to tady opravdu sedí :)
05.07.2011 18:46
možná to je profláknutý, stejně jako láska, smutek, rodina, .. člověk se občas potřebuje vykecat .)
04.07.2011 17:36
Yasmin
no, nejdřív mi ten konec taky moc neseděl. teď, když si to čtu asi potřetí, začíná mi do toho tak trochu zapadat. těžko říct, jak se na to budu dívat třeba pak na popátý :o). jinak - super, básničku chválím!
04.07.2011 01:53
Toto se mi líbí...ale možná bych tam nepsala už tu poslední část...přijde mi taková...ne že by se tam nehodila, ale všechno předtím je psaný "neobvyklýma spojeníma"...a tohle se mi zdá takové trochu profláknuté...
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.