Sami to znáte....

Znáte ty dny, kdy se na sebe díváte do zrcadla a máte pocit, že byste chtěli něco dokázat.
Cítíte v sobě obrovský množství energie, kreativnosti a akčnosti. Jen prostě nevíte, jak to ze sebe dostat, máte chuť udělat něco šíleného.
Pak si pustíte televizi, přežerete se a ono to za chvilku přejde.
Jo tak, přesně tyhle dny já mívám dost často. Naposledy, když mě tahle nálada chytla jsem si šla koupit cigarety, seděla jsem sama u odlehlého jezera, poslouchala křik ptáků a z pusy vypouštěla kouř.
Jenže problém je v tom, že jsem nekuřačka.
Občas mám ráda klid a samotu, přemýšlím sama o sobě, o svým životě…
Jen tam tak sedím a v hlavě vedu dialog.
Žádný klidný rozhovor, řveme na sebe, nadáváme…dost peprně. Jsme každá úplně jiná a přitom úplně stejná.
Někdy je to vážně příšerná kráva. Zamkla bych ji někam do nevytápěný místnosti, nedávala pít ani jíst… smála se jí do těch falešných modrých očí.
Jinde je ale vážně v pohodě…
Sedím na kamenný desce a už mě z té hádky bolí hlava.
Měla jsem si koupit flašku…
A tu děvku poslat do háje hned, když si na mě otevřela tu její prořízlou hubu.
Začíná se stmívat a projevuje se ve mně moje slabší stránka. Je mi zima, fouká vítr a já si uvědomuji, že jsem na dost odlehlém místě. V Hlavě mi běží dost drastický scénář.
Vidím se znásilněnou, špinavou, nahou….támhle pod tím stromem.
Konečně zmlkla, zahodím ty cigára. Co mě to proboha napadlo…
65Kč jako bych vyhodila z okna…
Už vážně mlč, nemam na tebe náladu.
Je tma a já se pomalu začínám uklidňovat, koukám na hvězdy a myslí na toho mého.
Před dvěma hodinami jsem toužila být sama a teď bych se k němu nejraději přitiskla, mlčela a pozorovala tu nádhernou oblohu.
No nic, jdu pomalu domů…
Je úžasný, jak se příroda mění, podle toho, jaká doba je.
Stejně tak je úžasný, jak se měním já, vlastně ona, vlastně my…podle toho, jak moc o tom přemýšlíme.