Vzdor

Vzdor

Na skvostném hradě, neznámo kde v Evropě, získal dějinám neznámý básník příležitost vystoupit před dějinám neznámým šlechticem a jeho dvorem...

Potulný truvér seděl čekajíce, potem svým byl zkropen,
a nervozitou rozpálen, prsty se mu chvěly.
Jeho oči z řad diváků na hudební nástroj sjely.
Rozhodl se začít přednes, jak nejlépe byl schopen.

Jen rozezněl struny pnuté, již se lidem tajil dech.
Nádherný zvuk – jemný, měkký – vydávala kvinterna.
Ty tóny byly dokonalé, ta hudba byla niterná.
Každý hledal ten svůj příběh, umně skrytý v akordech.

Nejdřív jen tak hrábnul do strun – pomalu a volně.
Vzniklá, lehce disonantní harmonie táhle zněla.
Svou podmanivou náladou, ve vzduchu se skvěla.
Takový zvuk, s myslí posluchače – vždy se plně prolne.

Jeho píseň – toť bez debat – byla skvostem mezi skvosty.
Melodie klesala... a pak zase stoupala.
Řeka tónů, proudící tiše, klidně se houpala.
Přes propasti lidské duše – stavěla její síla mosty.

Přízeň dvora získal si již, a to zatím jenom hrál.
Každý čekal – avšak trpělivě – až uslyší jeho zpěv.
Jeho tep se zvýšil, v žilách mu prudce začla proudit krev.
Odhodlal se pět, však reakce na jeho slova, upřímně se bál:

„Na povrchu šťastně vypadám, však uvnitř sebe hynu!
Nevědomky jsem se octl na posledním rozcestí.
Poraďte – zda zvolit cestu smrti nebo bolesti?
Vám, vy mocní, urození, dávám to za vinu!

Zrušili jste lidskou soudržnost, ovládáte svět!
Máte jmění, máte práva, máte sluhy, máte moc.
A já? Ulehávám do slámy ve stáji každou noc.
Jenom o svém utrpení mohu ve svých básních pět...“

Jen dvě tvrdé, naléhavé strofy stačí k prožitku.
Svou krátkou básní chtěl vládě obdařených vzdorovat.
Proč ne? když nedostal tu šanci v životě se radovat.
Tímto skutkem si však přestřihl osudu svého nitku...