Nebula

Nebula

Uprostřed temnoty,
bez větru, bez deště.
Já pevně věřím, že
můj konec nenastal...
Ještě.

Slyším absolutní ticho, pak...
tichou, tesknou melodii.
Zní TO jako flétna, nebo...
nebo nevím, radši nic.

V dáli vidím COSI, jako...
oblak, mlha, opar, skvrna.
Má TO množství barev, přesto...
působí TO jednolitě.

Cítím vůni povědomou –
jarní květy? letní plody?
Něco mi TO připomíná, ale...
nevím co a nevím proč.

Prohmát jsem TO NEURČITO –
citlivé prsty... necítily nic!?
Nic se nehlo! Vůbec nic!
ČÍM projela moje ruka?

Ochutnal jsem divnou hmotu.
Ochutnal a... vychutnal.
Harmonie chuti všeho,
co kdy člověk miloval.

Ztrácím, co jsem viděl, slyšel?, cítil?, chutnal.

Ptám se: „CO jseš?“
Potom: „Kde jseš?“

Teď už nikde –
zmizelo TO.

„CO TO BYLO?“
musím se ptát.

Otázka jedna
nedá mi spát.

To, co se stalo,
stálo to za to?

Asi ne...