|
„Tak nech už toho…už mě to unavuje. Donekonečna se hádat. Copak nevidíš, jak tím trpím,“ řekla a další kapky slané vody se jí spustily z těch jejich kaštanových očí.
Zdědila je po otci.
Stejně jako tu svou horlivost a přílišnou upřímnost.
Ani nevěděl, co na ní kdysi miloval více.
Teď však byla otázka jiná.
Miluji ji ještě vůbec…?
|
Pršelo,
když se viděli poprvé.
To nejspíš Bůh štěstím plakal…
říkávali s oblibou.
Ach, jak je tomu dávno.
I to listí
už párkrát změnilo
svou barvu.
A když k nim otec mluvil,
říkal tato slova.
„Láska je shovívavá,
dobrosrdečná.
Láska nezávidí.
Láska se nevychloubá, nenadýmá.
Nedělá, co se nepatří.“
A co se patří
a co sakra NE?
Kdo to určuje?
Bůh?
„Nemyslí jen a jen na sebe.
Nerozčiluje se.
Zapomíná, když jí někdo ublíží.
Má zármutek, když se dělá něco špatného,
ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy…
A v této lásce já vám žehnám.“
A zažloutlé listí
se stále snáší
na zem
a
možná
ještě níž…
Jednou někde četl, že
„I Bůh má svoje peklo.
Je to jeho láska k lidem...“
Podíval se do těch kaštanových očí,
v kterých bylo dneska
tolik zloby…
Ano!
I Bůh má svoje peklo…
Miluji ji…
když se viděli poprvé.
To nejspíš Bůh štěstím plakal…
říkávali s oblibou.
Ach, jak je tomu dávno.
I to listí
už párkrát změnilo
svou barvu.
A když k nim otec mluvil,
říkal tato slova.
„Láska je shovívavá,
dobrosrdečná.
Láska nezávidí.
Láska se nevychloubá, nenadýmá.
Nedělá, co se nepatří.“
A co se patří
a co sakra NE?
Kdo to určuje?
Bůh?
„Nemyslí jen a jen na sebe.
Nerozčiluje se.
Zapomíná, když jí někdo ublíží.
Má zármutek, když se dělá něco špatného,
ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy…
A v této lásce já vám žehnám.“
A zažloutlé listí
se stále snáší
na zem
a
možná
ještě níž…
Jednou někde četl, že
„I Bůh má svoje peklo.
Je to jeho láska k lidem...“
Podíval se do těch kaštanových očí,
v kterých bylo dneska
tolik zloby…
Ano!
I Bůh má svoje peklo…
Miluji ji…