Jak je snadné (s)milování...

„Tak nech už toho…už mě to unavuje. Donekonečna se hádat. Copak nevidíš, jak tím trpím,“ řekla a další kapky slané vody se jí spustily z těch jejich kaštanových očí. Zdědila je po otci. Stejně jako tu svou horlivost a přílišnou upřímnost. Ani nevěděl, co na ní kdysi miloval více. Teď však byla otázka jiná. Miluji ji ještě vůbec…?

M-people

16.05.2011

básně/láska

1252(13)

Pršelo,

když se viděli poprvé.

To nejspíš Bůh štěstím plakal…

říkávali s oblibou.

Ach, jak je tomu dávno.

I to listí

už párkrát změnilo

svou barvu.

A když k nim otec mluvil,

říkal tato slova.

„Láska je shovívavá,

dobrosrdečná.

Láska nezávidí.

Láska se nevychloubá, nenadýmá.

Nedělá, co se nepatří.“

A co se patří

a co sakra NE?

Kdo to určuje?

Bůh?

„Nemyslí jen a jen na sebe.

Nerozčiluje se.

Zapomíná, když jí někdo ublíží.

Má zármutek, když se dělá něco špatného,

ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy…

A v této lásce já vám žehnám.“

A zažloutlé listí

se stále snáší

na zem

a

možná

ještě níž…

Jednou někde četl, že

„I Bůh má svoje peklo.

Je to jeho láska k lidem...“

Podíval se do těch kaštanových očí,

v kterých bylo dneska

tolik zloby…

Ano!

I Bůh má svoje peklo…

Miluji ji…