Začínáme znovu

Každý sobě, všichni spolu.
Všichni stejně, leč každý jinak.
Všichni sami, v jediném shonu.

Před činem myšlenka, před myšlenkou čin.
Co přijde první, co následuje?
Co pouze vidím,
a co vím?

A co vlastně vím? Co vlastně vím?

Za otázkou vykřičník,
pod ní tlustá linka.
Za rozkazem čárka.
Za každým rozkazem je čárka.

Z pohledu všeho,
jeden je nic.
I milión jednou zmizí z učebnic.
Nic se nezmění, všechno jde dál.
Ať už s člověkem či bez něho.

Až odejde,
vše tu nechá.
Nic si nevezme a nic nezůstane.
Proč se snaží, proč spěchá?

Zdraví mu umožní bezpečně ke smrti dojít.

Všechno je stále jiné,
přesto dnešek bude znova.
Nekonečný stereotyp,ve kterém žije.
Důvod zná, avšak nejde vyslovit.
Není odvaha, nejsou slova.

---------------------------------------------------------------

Ležím na lavičce před chatou. Leč vyspaný, pořád ještě trochu opilý. Skoro všichni už odjíždějí. V kapse mám její číslo. Myslím na naši konverzaci než jsme si oba vylili mozek. Odjela brzo ráno kvůli odpolední směně.
Zapálím si cigaretu a cítím se báječně. Celý vesmír na dlani. Peníze již od před-včerejška na učtu, za sebou skvělou noc, před sebou ještě týden a půl dovolené a několik parádních večeří.
Život zatím ještě čeká, tolik různých možností. Žádný spěch. Všechno se zdá být perfektní.
Mám z toho radost. V tuto chvíli už to nemůže být lepší.
A i tak se pořád nemůžu přestat ptát sám sebe proč na tom všem vlastně záleží.