|
Po opravdu, ale opravdu dlouhé době jsem se rozhodl něco napsat a možná jsem si vybral moc hluboké téma. Jistou motivací k napsání právě tohoto mohl být "rozhovor" s jedním starším člověkem na autobusové zastávce. Snad ještě pořád psát umím.
Název možná nemá s tématem žádnou přímou spojitost, jenom se mi hrozně líbí.
 16.04.2009 4 1259(16) 0 |
Pod peřinou bylo příjemně teplo. Světlo svíčky vykreslovalo hrany postele a promítalo je až na druhou stranu pokoje. Stařec nehnutě ležel a v ruce svíral velkou tlustou knížku. Na stěně tikaly hodiny do rytmu ticha. Tikaly jemně, ale neúprosně. Tikaly odnikud nikam, pro nikoho, ale všem. Každému jinak, ale pro všechny stejně.
Tik - - Tak - - Tik - - Tak - -
Světlo svíčky sláblo. Celý pokoj se nořil do temna a viditelné okolí svíčky se zmenšovalo. Stařec mírně pootočil hlavu na stranu a knížku sevřel pevněji. Bylo to fotoalbum. Fotoalbum, do kterého po zvyku své matky ukládal ty nejvýznamnější okamžiky svého života. Bylo v něm všechno. Všechno, na co stojí za to vzpomínat. Všechno, co po něm zůstane… Vzpomínky…
Tik - - Tak - - Tik - - Tak - -
V ten okamžik si stařec pomyslel, jak je těžké. Těžké jako život v něm, ale ani zdaleka ne tak těžké, jako život, který v něm nebyl. Fotoalbum otevřel. Za každou fotografií byla mezera, přes kterou bylo potřeba přejít, než přišla na řadu fotografie další. V mezeře toho bylo ve skutečnosti víc než na fotografii a právě ta mezera dělala každou fotografii výjimečnou. Jak pomalu listoval albem, vybavoval si dané momenty. Promítaly se mu postupně před očima a vnášely do něj pocity, které v té době měl, jakoby všechny ty momenty žil znovu. Chvílemi nevěřil, že to vše se odehrálo během pouhých osmdesáti let, chvílemi zase nechápal, že to trvalo tak dlouho.
Tik - - - Tak - - - Tik - - - Tak - - -
Jak se dostával ke konci, světlo svíčky víc a víc sláblo. Čím dál se dostával, tím bylo album těžší… Tím byl těžší život v něm. Dostal se až na poslední fotografii, kde všechna čtyři jeho vnoučata mu seděla na klíně a s nefalšovanou radostí rozbalovala dárky, které před chvíli ležely pod vánočním stromkem. Za fotkou už nebylo nic. Nic, na co by se dalo vzpomínat. Jenom další mezera. Ta úplně poslední. Ta, která dělala výjimečné všechny ostatní mezery. Než svíčka úplně zhasla, než stařík nechal fotoalbum volně ležet, než se začala plnit ta poslední mezera, napadla staříka myšlenka.
Co je to, k čemu celý život směřoval?
Ta poslední fotografie,
nebo ta mezera?
Tik - - - Tak - - - Tik - - -
Tik - - Tak - - Tik - - Tak - -
Světlo svíčky sláblo. Celý pokoj se nořil do temna a viditelné okolí svíčky se zmenšovalo. Stařec mírně pootočil hlavu na stranu a knížku sevřel pevněji. Bylo to fotoalbum. Fotoalbum, do kterého po zvyku své matky ukládal ty nejvýznamnější okamžiky svého života. Bylo v něm všechno. Všechno, na co stojí za to vzpomínat. Všechno, co po něm zůstane… Vzpomínky…
Tik - - Tak - - Tik - - Tak - -
V ten okamžik si stařec pomyslel, jak je těžké. Těžké jako život v něm, ale ani zdaleka ne tak těžké, jako život, který v něm nebyl. Fotoalbum otevřel. Za každou fotografií byla mezera, přes kterou bylo potřeba přejít, než přišla na řadu fotografie další. V mezeře toho bylo ve skutečnosti víc než na fotografii a právě ta mezera dělala každou fotografii výjimečnou. Jak pomalu listoval albem, vybavoval si dané momenty. Promítaly se mu postupně před očima a vnášely do něj pocity, které v té době měl, jakoby všechny ty momenty žil znovu. Chvílemi nevěřil, že to vše se odehrálo během pouhých osmdesáti let, chvílemi zase nechápal, že to trvalo tak dlouho.
Tik - - - Tak - - - Tik - - - Tak - - -
Jak se dostával ke konci, světlo svíčky víc a víc sláblo. Čím dál se dostával, tím bylo album těžší… Tím byl těžší život v něm. Dostal se až na poslední fotografii, kde všechna čtyři jeho vnoučata mu seděla na klíně a s nefalšovanou radostí rozbalovala dárky, které před chvíli ležely pod vánočním stromkem. Za fotkou už nebylo nic. Nic, na co by se dalo vzpomínat. Jenom další mezera. Ta úplně poslední. Ta, která dělala výjimečné všechny ostatní mezery. Než svíčka úplně zhasla, než stařík nechal fotoalbum volně ležet, než se začala plnit ta poslední mezera, napadla staříka myšlenka.
Co je to, k čemu celý život směřoval?
Ta poslední fotografie,
nebo ta mezera?
Tik - - - Tak - - - Tik - - -
16.04.2009 - 13:24Možná že jsem z toho chtěl udělat takovou úvahu, ale literárně to úvaha není. V podstatě mi ani tak nešlo o ten děj, jako o myšlenku.
Děkuji za komentáře :)
Děkuji za komentáře :)
16.04.2009 - 13:14tyjo.. docela dobrý. jen mi tam moc nesedí to neustálý opakování "mezery". spíš bych o tom mluvila jako o prázdnym listu nebo tak, ale jinak mi to přijde fajn, obzvlášť první odstavec:)
16.04.2009 - 11:40Zdravím nového autora na psancích a dokonce povídkáře, což je tady docela vzácné. Tvoje povídka určitě má náboj, zvláštní napětí, které dokáže udržet pozornost čtenáře. Ale trochu mi tam chybí nějaký aktivnější děj, kdy by se hlavní postava třeba k prohlíženým fotografiím vracela ve svých myšlenkách po vyprávění určitého příběhu, který se k fotografii váže.. Bylo by to rozhodně čtivější, kdyby se tam občas mihlo více postav a nějaká přímá řeč. Jen to správně s Tvým nápadem skloubit dohromady. Ale nic ve zlém, třeba si to myslím jednom já. Hodně inspirace do dalších děl.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Když sny chodí spát : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Začínáme znovu
