První místo v soutěži Máchovou stopou. Přeji příjemné počtení a těším se na kritiku :)
přidáno 11.04.2011
hodnoceno 0
čteno 719(10)
posláno 0
Ztrouchnivělé dřevo se mi propadá pod nohama. Jdu dál. Moje kroky mlčí. Nevydávají zvuky a to jediné, co slyším, jsou tichá plop; třísky se zarývají do vodní hladiny. Hluboko pode mnou ničí panenskou hladkost nádrže. Rukama svírám popraskané provazy vedoucí do dálky - až k obzoru.

Krok po kroku se přibližuji k černé lince přetínající dálku. Most se houpá a do rytmu s ním i obzor. Mění se a kroutí. Nejdřív se šklebí a potom usměje, než opět splyne se stále nehybnou hladinou.

Vidím před sebou cíl. Jdu k němu. Chci ho dosáhnout. Nemůžu. Čas vypršel. Záře.

---

Tlumené světlo ozařovalo rozlehlý prostor. Řady a řady vysokých regálů se tyčily vzhůru k nezřetelnému stropu. Vysoko nahoře se ztrácely v našedlých mracích nikdy si nesedajícího prachu.

Stařičký mužíček se s heknutím sehnul a vytáhl z vířícího trychtýře červeně zářící bublinu. Popocházel podél nekonečných řad malých na sobě poskládaných šuplíčků a pro sebe si odpočítával. Konečně našel, co hledal. U paty jednoho z vysokých sloupců přihrádek zářilo obrovské písmeno T. Otevřel šuplík přímo u země - toužení. Mužík bublinu zařadil na své místo a očividně spokojen se odebral zpět.

---

Něco se mi nezdá. Člověk by řekl, že to je den jako každý jiný. Ale přece jen jeho obyčejnost něco narušuje. Kroutí se to a svíjí přesně za hranicí toho, co můžu popsat. Cítím jen nepříjemný pocit, že se svět porouchal.

Vyjdu před dům a pochopím. Vidím obličeje, ale tváře neumím přiřadit. Jsem uprostřed maškarního plesu. Masky lidí - smějící se žena tlačící kočárek si povídá se svojí kamarádkou. Zvedne ruku a přesně u hranice vlasů zaryje nehty do kůže. Táhne a její obličej se postupně odštěpuje, až zůstanou jen oči rudé od slz. Už netáhne kočárek. Klečí před jednoduchým dřevěným křížem.

Zapálí svíčky před malým oltářem. Můj zrak tmavne spolu s tím, jak stále jasnější světlo svíček vypaluje svůj obraz do mých očí. Černá a bílá dávají tvar světu. Roztočí se a moje mysl se ztrácí v rotující spirále.

---

Tentokrát vypadla černá kostka. Vlastně nevypadla - ona doslova vylítla z víru, div že neudeřila stařečka do obličeje. Ten to ale čekal. Uhnul a nečekaně mrštně ji chytil do ruky. Opět vyrazil podél zaprášených polic. Tentokrát se nezastavil u písmena T, ale pokračoval dál k S. Bůhví, odkud vytáhl dřevěný žebřík.

Jedna příčka, dvě, tři… Stoupal vzhůru, než se dostal ke svému šuplíčku - strach. Černá krychlička jako by se vzpírala - bála se sama do šuplete. Ale co mohla dělat?

---

Vznáším se v prostoru. Obklopuje mě temnota. Radši bych tomu říkala obloha, temnoty se bojím - černá obloha bez hvězd. Je všude kolem mě. Nejen nahoře ale i dole. Cítím, že moje tělo je lehké. Neváží vlastně vůbec nic. Projedu si rukou svoje dlouhé vlasy a světlé lokny zůstanou na místě, kde je nechá moje ruka.

Jak to, že je vidím, když je všude kolem tma?

Cvak.

Tma.

Najednou uslyším tiché vzlyky. Odkud? Za mnou? Přede mnou? Pode mnou? Kde to jen může být. Najednou pochopím. Před oči letí mé vlastní slzy. Září vlastním světlem a jak mě opouštějí, vytvářejí blyštící se cestičku, na konci které už vidím tebe. Už nechci být sama a ty jsi to pochopil.

Blížíš se, a když uchopíš moji ruku do své dlaně, budu vědět, že vše je v pořádku.

---

Archivář se usmál, když na něj vyskočil zelený had. Blyštícíma očima si prohlédl stařečka, hbitě se mu vyšplhal po ruce a usídlil na rameni. Ten se jen usmál a syčícího hádečka pohladil.

Tentokrát šel dál. Nezastavoval ani u T ani u S, naopak pokračoval a minul spoustu dalších písmen, než se dostal ke svému cíli - L. Z šuplíků se ozývala spousta různých zvuků. Šoupání, tření a snad i hlasy zvířat. Tady hádek nebude sám - asi to věděl, protože se spustil ze staříkovy ruky a vyšplhal do poličky označené - láska.

---

Z obrovských listů ještě stále stékají kapky vody. Ve vzduchu cítím déšť, který právě skončil. Z trsu banánů se rozhodnu utrhnout si i jeden pro sebe. Natáhnu ruku a k mému překvapení je celá porostlá hnědými chlupy. Zkusím promluvit, ale vyjde ze mě jen ne příliš artikulovaný skřek. A já chápu, že se ze mě stala opice.

S tímto objevem se smířím. Věděl jsem to vlastně už od začátku. Bez rozmyslu skočím z větve. Plachtím vzduchem a listy ztěžklé deštěm mě bijí do celého těla. Těsně před zemí se chytím liány a zhoupnu opět do koruny. Vítr mě cuchá a já se nechám ovívat.

Stojím na nejvyšším vrcholku lesa. Cítím tu nespoutanost. Můžu si dělat, co chci!

---

Tentokrát čekal stařík připraven s flakónkem, protože už věděl, co přijde. Z trychtýře postupně vyplul pableskující obláček kouře. Archivář párkrát máchnul nádobkou a vše bylo hned uvězněno v ní.

Pomaličku si došel ke sloupci V a beze spěchu uložil flakónek. Jeho nové úložiště bylo - volnost.

Mužík pomalu slezl na zem a odfouknul si. Vždycky měl rád lidi a přitom se s nimi na jejich úrovni bytí nikdy nemohl vidět. Ale kdy by vlastně mohl líp poznávat obyčejný život, než při téhle práci? Vrátil se k víru a čekal na další sen…

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Archivář : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů | podobná díla

Následující dílo autora : Jen šálek maté
Předchozí dílo autora : Víno, chléb a hry

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Bělorusko živě
demonstrace
Duke of Budweis
Roman M

Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

IPad Pro

Na velkém iPadu Pro vám půjde skládání básní pěkně od ruky.

Studio Handi

Oficiální webové stránky autorského studia handicapovaných umělců, stu

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2020 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku