Přes slzy nemohu číst dál. Cítím jak se mi podlamují kolena a padám někam do tmy. Ještě jakoby v dálce slyším, „tak co píše…“

Petříkovi byl jeden rok a my jsme stáli před rozvodovým soudem.

Tam trůnila brýlatá, stará snad i panna, pokladní. Byla ošklivá, a ještě hůř se tvářila. Tak nevím, jestli jsem chtěla zrovna tohle.

Z úvah mě vyrušil arogantní hlas: „Vy jste tady vedoucí?“ „Jistě,“odpověděla jsem a zvedla hlavu od knihy.

Když jsme se nabažili polibků a objetí, věděla jsem, že už jen málo stačí upadnout do milostného bezvědomí.

„Která kráva zakládala snídaně!?“ řval jako píchlý tele. Polilo mě horko. Už je to tady! Co je špatně?

„Copak? Vy se snad znáte?“ Vedoucí těžce dosedl na židli. Rukama si prohrábl své zrzavé vlasy a velice tiše, s kapitulací v hlase řekl: „Tak tohle, to děvče zničí.“

Bylo to jako když se blíží bouře. Je vedro, dusno, pomalu se zatahuje obloha, najednou zahřmí, zableskne se a déšť spadne jako deka, která dusí vláhou a zároveň vysvobozením, že se snad deštěm ochladí.

„Jak mám teď odjet? Proč jsem tě potkal? Proč jsem tě nepotkal dřív?“chrlil ze sebe otázky, na které neměl odpověď a tisknul mě k sobě až se mi tajil dech.

Když mi vrchní přinesl dvojitý koňak, vzala jsem ho do ruky a přemítala, jestli ho mám vůbec vypít, když se najednou rozlítly dveře od restaurace.

U prvního stolu jsem zkoprněla, plato s šestnácti pivy padalo s rachotem k zemi. Socha vytesaná z mramoru, se mi nemohla rovnat.

Je to jenom vypočítavá mrška, která má bohaté a mocné rodiče, kteří byli rádi, že se vůbec vdala. Jsem prostě u zdi a už nemám kam couvnout.“

Když byl přesvědčený, že oddychuji dost pravidelně, pomalu se vysoukal z postele, neslyšně se oblékl, políbil mě na čelo, a jenom tiché klapnutí dveří dalo vědět, že je pryč.

Nechtěla jsem nic slyšet, a už vůbec nic řešit. Chtěla jsem jenom využít každé chvilky, kterou budeme moci strávit spolu. Možná naposledy.

Ležela na koleji, kudy žádný vlak nikdy nejel.Taková slepá kolej, krátká, ani by se na ni vlak nevešel. Asi ji zapomněli dostavět, napadlo mě.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Jak se tak uklidňuji, vejdu do kanceláře a první co mi padlo do očí byl prsten s krásným, zeleným kamenem.

Vím, je to šílenost, jet v noci sto padesát kilometrů, a navíc jsem pila.

Prostě druhý den, ne jenom, že jsem měla okno jako výkladní skříň, ale v hlavě ještě tisíc permoníku, kde každý bušil svým kladívkem v jiném tempu.

Kariéra se začíná rozjíždět