Ty největší horrory se mnohdy odehrávají v lidském mozku
přidáno 06.12.2010
hodnoceno 0
čteno 1190(12)
posláno 0
Zíral z okna. Zplihlé řídké vlasy měl připláclé k hlavě, jako kdyby po nich přelezl slimák. Venku chodili lidé. Byly to umělé panny z výloh obchodů. Zašklebil se, až se sklo raději zamlžilo. Otřel ho a zíral dál. Protože tam v šedi dole, chodily umělé panny z výloh obchodů, voskově bílé.
„Na co vejráš?“
„Občas to vypadá, jako vyhořelý sirky v mašli…“ hlesl.
„Co?“
„Nic.“
Seděla před malým zrcadlem a malovala si řasy. Bylo jí čtrnáct a v malování si na obličej nebyla žádná začátečnice. Její jemné vlasy si povídaly se vzduchem a něžně hladily rudé tváře. Krčila nos a špulila na sebe rty. Dělala pusu, pusu.
„Ty si fakt ufon, Ufone,“ zakroutila hlavou.
On byl Ufon a ona Kometka. Jinak starší bratr a mladší sestra, nebo steak a jahoda. Důležité bylo, že jim nezatékalo stropem. Matka to zaštukovala.
Otočil se ke Kometce.
„Kam se chystáš?“ zajímalo ho.
„Za Gepardem.“
„Za Gepardem?“
„Jo.“
Ufon svraštil čelo a ukázal na něm divoké mořské vlny.
„Za Gepardem? Dyť je mu dvacet!“
„A co jako?“
„Nikam nepudeš,“ řekl a otočil se k oknu. Gepard byl totiž predátor. Získal jakoukoliv kořist a teď se sápal po Kometce. Krásný Kometce, myslel si Ufon.
„Říká kdo?“
„Přece já. Mám tě hlídat, dokud se matka nevrátí.“
„Co chceš hlídat? Uhlídám se sama.“
„Za tim blbečkem nepudeš. Je ti čtrnáct. Píchat ještě nebudeš, jasný?“
„Bude mi patnáct a píchat teda budu. Dělaj to všichni, jenom ty ne. Ani se nedivim, když seš takovej ufon. A já žádnýho ufona poslouchat nebudu,“ prohlásila a u úst jí praskla velká, modrá žvýkačková bublina.

Teď zas zíral na Kometku. Trochu, jako by byl mimo mísu. Kdesi daleko, kde veškeré myšlenky nahradil jen chladný průvan v hlavě. Potom promluvil.
„Nebudeš se chovat jak děvka, jasný? Si moje ségra a já nebudu poslouchat žádný blbý kecy od kluků. Všichni na tebe furt čumí a přitom je ti čtrnáct. Za chvíli pudeš hrát do porna, co? To teda ne. Budeš doma. Já tě pohlídám. Sem starší, a teď něco, jako tvůj fotr. Takže budeš poslouchat. Budeš poslouchat svýho fotra, jasný? A nikam nepudeš, jasný?“
„Uklidni se, ty úchyle. Fotr je mrtvej a ty bys ses měl postarat hlavně o sebe. Seš nemocnej. Sere tě, že já to dělám a ty ne. Nic víc v tom není. Si hnusnej, zakomplexovanej, nadrženej ufon!“
„Myslíš, že nevim, jak se to dělá?“
„Určitě víš, jak si to dělat.“
Ufon se pohnul směrem ke Kometce. Pomalu k ní postupoval.
„Mně se smát nebudeš,“ syčel tiše. „Baví tě bejt kurva?“
„Di pryč, Ufone! Si magor. Běž na léčení, udělej to pro nás, ty retarde.“
A Ufon po ní skočil. Strhnul ji i s židlí na podlahu a držel ji tam silou a vahou svého těla. Kometka ho byla pěstmi do hlavy. Hranou jednoho z prstenů roztrhla Ufonovi obočí. Rozmáchl se a tvrdě Kometku udeřil do obličeje. Ta začala křičet. Nadávala mu a pokoušela se ho ze sebe setřást.
„Já tě naučim,“ říkal rozčileně. „Mám na tebe dávat pozor! Budeš tady, jasný? Je ti to jasný!?“
„Slez, ty hajzle! Sléééz!“ vřeštěla.
„Teď uvidíš. Děláte to spolu? Řekni jak. Řekni jak!“
„Co děláš!? Řeknu to Gepardovi. Pusť!“
Zmítala se pod ním, ale neměla šanci. Rozmáčknutá jahoda pod silným steakem. Uvízlá Kometka. Koleny jí přimáčkl ruce, aby ho nemohla znovu praštit.
„Budeš vyhrožovat?“
„Nech mě!“
„Ty mi budeš vyhrožovat?“
„Řeknu mámě, že si mě praštil! Pudeš do ústavu, kreténe. Tam totiž patříš!“
Začalo se stmívat. Místnost tmavla a všechno v jeho hlavě se ztišilo. Pozoroval její tvář. Byla deformovaná vztekem. Měla rozmazané oči. Vydávala zvuky, jako deska puštěná na příliš pomalé otáčky. Těm slovům nerozuměl. Cosi udělal a ona se trochu uklidnila. Přestala křičet a vypadala omámeně. Z nosu jí tekla krev…

…Zíral z okna na umělé panny z výloh obchodů. Voskově bílé. Chodily dole v té šedi, sem a tam a všude nesnesitelný klid…

…Když s ní skončil, vstal a natáhl si kalhoty. Kometka ležela na zemi. Přistála tvrdě. Velice tvrdě. Od pasu dolů byla nahá. Chvěla se a zakrývala si tvář.
„Budeš mě poslouchat. Mě teda jo!“
Nic neříkala.
„A nemysli si, že někam pudeš, jasný? To teda ne. Teď vstaneš a nikomu necekneš ani slovo. Tohle sou od teďka nový výchovný metody, který budeme praktikovat. Jenom mezi náma, jasný?“
Na stole se rozezvonil Ufonův telefon. Kouknul po něm a pak zas po Kometce.
„Jasný,“ šeptl si pro sebe. Na displeji stálo „Matka.“ Zvedl telefon.
„Jo? Čau,“ řekl. „Dobrý, sme doma… všechno v pohodě…ne, dobrý, klidně se tam můžeš ještě zdržet… nikam nejdu… neboj, dávám na ní pozor…“
Kometka se tiše zvedla a se sklopenou hlavou kulhala pryč z pokoje. Její kalhoty a spodní prádlo zůstaly ležet na podlaze. Ufon mluvil s matkou a po chvíli uslyšel stříkat vodu ze sprchy.
„… Ne mami, teď ti jí nemůžu dát, je ve sprše… dobře, zejtra zavolej… neměj strach, už nejsem malej, postarám se tu o to… Jasně… jasný… čau.“
Hodil telefon zpátky na stůl. Šel ke koupelně. Vzal za kliku dveří. Bylo zamčeno…

„… a já žádnýho ufona poslouchat nebudu,“ prohlásila.
Ufon sebou trhl. Kometka stála před ním a s pozvedlým obočím čekala, až se Ufon vyjádří.
„Co?“ řekl.
„Jéžiš. Spi dál. Já du za Gepardem, čau.“
„Hm.“
Sklidila ze stolu svá malovátka a zmizela ve dveřích. Slyšel, jak si obouvá boty a zapíná bundu. Pak byla pryč.
„Tak si di ty rajdo,“ zašeptal do prázdného pokoje.
Otočil se zpátky k oknu a pozoroval to hemžení. K davu se teď přidala jeho sestra Kometka. Vlasy za ní vlály… její zlatý ohon!
Ufonovi klesla brada a do lebky mu teď vedla vlhká, temná jeskyně. Vypadal, jako by odcestoval někam jinam, ale přitom tu stále byl. Tělem. Jaká by to byla legrace, vzít si kladivo a dělat těm figurínám otvory do hlav, říkal si. To pomůže. Nuda přejde a někdo si tě jistě všimne. Jo, určitě.

Došel do špajzu, kde byla krabice s nářadím. Vzal z ní kladivo a potěžkal jej. Mrsknul kladivo zpátky, až to v krabici zařinčelo. To větší bude lepší. Bude lepší na otvory do hlav. BUM BUM KŘACH. BUM BUM KŘACH! Popadl palici a vyběhl ven mezi ty směšné, pohybující se věci. Kličkoval mezi nimi a oháněl se palicí. Lidé začali brzy panikařit a křičet. Ufon jim dělal díry do hlav. BUM BUM KŘACH! BUM BUM KŘACH!

Na ulici šla mladá žena a za ruku držela svého chlapečka. Ten měl v puse zastrčené lízátko, zakláněl hlavu a pozoroval snášející se sněhové vločky. Byl fascinovaný tím, jak se zvětšují, než dopadnou a zastudí jej na obličeji. Potom se podíval trochu stranou, do okna jednoho z domů. Stál tam mladík s připláclými vlasy k lebce. Měl otevřená ústa a prázdné oči. Zíral přímo na chlapce a ten se přestal usmívat.

Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
»jméno
»heslo
registrace
» autoři online
iluze
» narozeniny
Chechtalka [14], MrsPapi [9], Nasko [6], le-tulle [4], RathuVSoak [1]
» řekli o sobě
Lusy řekla o MakiLayla :
Znám ji jen pár hodin a už vím, že je to skvělá osůbka, které můžu věřit a svěřit se jí.. Je to prostě skvělá kamarádka
TOPlist

Chat ¬

- skrýt/zobrazit chat -


Poslední aktivity ¬


Nejčastěji komentující
v minulém měsíci ¬

A B C


Tapety na plochu ¬


Wallpapers

Wallpapers



Najlepsie online hry

Najlepsie hry recenzia

Ipad mini 5

Čtení i psaní na iPadu vás bude bavit!

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

© 2007 - 2021 psanci.cz || || Básně | Povídky | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku