Sobota

Kdykoliv krvácím jsi tu,
s drátěnkou nasátou citronovou šťávou a drhneš a drhneš ránu,
na kterou jsem uprostřed pracovního týdne málem zapomněla. Děláš to dychtivě a s nadšením, já přitom mám naloženo plné kolečko kamení a s každým dnem mám o jeden šutr navíc a jezdím si vesele přes ty nejhrbolatější zákruty podél okraje propasti, do které se dívám s útěchou a čekáním na okamžik, kdy tohle všechno konečně skončí, mohlo by. Jenže každý ukazuje prstem k nebi s výzvou ať bojuju a že mám pro co. A tak nezbývá nic jiného než se modlit a doufat přes tu ohromnou bolest v srdci, která každým okamžikem narůstá a dusí mě při každém nádechu. Jsem odjakživa porouchanou věcí, neúplnou, stvořenou z úlomků svých marných snah, spějící ke svému konci.