SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. II kapitola 10

Maminko, moje zlatá…

Kapitola 10

Hanička mě doprovodila do nemocnice a Petříka si odvezla s sebou.

Najednou jsem ležela na posteli v tmavé chodbě.
Okolo pořád někdo chodil, až najednou se mnou cukli a byla jsem na sále.
Nad mou hlavou se objevila další hlava v bílé roušce, z které zářily modré oči jako letní nebe.
Bože, co já mám pořád s modrýma očima. Pronásledují mě všude. Tady bych potřebovala oči černé jako hluboká lesní tůň.

Hlas byl laskavý a jemný, ale to bylo to poslední, co jsem si pamatovala.

Když jsem se probrala na pokoji, měla jsem jen vyschlá ústa po narkóze a hlavu prázdnou a bolavou.
Paní, která se vedle mě objevila mi namáčela rty a jenom jsem slyšela jakoby zdáli:

„To bude dobré, za chvíli vám bude líp.“

Ale já jsem nechtěla, aby mi bylo líp, chtěla jsem se v té tupé bolesti utopit!

Když jsem naplno otevřela oči, vidím okolo sebe maminky s bříšky těsně před porodem. Proboha kam mě to jenom dali? To je snad za trest.
Ano byly tam maminky na udržování a dívaly se na mě pohledem, který by zabíjel.
Ale probůh, proč? Nic o mě neví.
Já přeci nejsem tak špatná. Jenom se toho na mě navalilo moc. Slzy se mi draly do očí.
Asi byl můj výraz dost utrápený, protože druhý den už se i trochu usmívaly a prohodily sem tam slovo.

Záviděla jsem jim manželé pod okny a spokojené usínání, což se o mém říci nedalo.
Všechno se ve mně vzpíralo. Viděla jsem přes okna na chodbě novorozeňata a vedle sebe šťastné maminky v očekávání.

Modlila jsem se, aby přišel ten den a pustili mě domů, abych mohla obejmout Petříka a být vděčná za to, že ho mám.

Nutně jsem potřebovala blízkou osobu. Jenom ne maminku, i když bych si to hrozně přála. Zabilo by ji a utrápilo moje neštěstí. Nikdy se o tom nesmí dozvědět.

Konečně ten den nastal.

Když jsem vyběhla z nemocnice s tím, že sednu na první vlak a pojedu za Petříkem, zůstala jsem stát v oněmění.

Hanička opět se všemi dětmi tu dálku přijela, aby na mě čekaly před nemocnicí.
Nic víc už jsem ke štěstí nepotřebovala. Všechen žal jakoby mávnutím proutku zmizel a Petříkovo zvolání:

„Maminko moje zlatá,“ mi všechno utrpení obrátilo ve štěstí.

Navždy už budu cítit ty jeho malé ručičky okolo krku, které mi v ten moment dali tu největší sílu a štěstí. Už vždycky zůstanu jenom s ním. To je ta největší jistota, kterou mám. Můj Petřík!

Za pár dní jsem už šla do práce. Veškerá moje činnost se ubírala směrem k práci a Petříkovi. Začali jsme více jezdit na víkendy, ne jenom k Haničce, ale i do přírody.

Spali jsme pod širákem a zpívali si naše oblíbené „prstýnky z trávy“.

Jezdili jsme s partou, která se okolo mě pohybovala již dříve a díky Kájovi jsem se jim trochu vzdálila.
Nikdo se na nic neptal a nikdo se o nic nepokoušel. Občas to i někdo zkusil, ale moje kategorické „NE“ a Petřík vždy u mě, bylo jasné znamení, že tudy cesta nevede.

Večery jsem trávila sama se sklenkou vína u trempských písniček, které ve mně vyvolávaly vzpomínky i touhu, ale skutečnost bohužel byla jiná.

Přes všechny přátele a Petříka, jsem se cítila hrozně sama.

Věděla jsem, že se něco stane, ale pořád jsem čekala na nějaké znamení, nic nebylo dost jasné. Jenom ta intuice, ta zrádná mrška pořád okolo mě kroužila.


Byla jsem sama už léta, Petříkovi bylo jedenáct a byl z něj krásný a šikovný chlapec.

Čím dál více a častěji se vracely mé myšlenky k Pavlovi.

Tam jsem vždycky věděla, která bije, i když to nebylo vždy příjemné, ale ráda jsem na něj vzpomínala.

pokračování zítra.


KONEC 2 ČÁSTI.