srdce na stole ozobané racky

máš mě tu nahýho
nebudem nic měnit
prostě si nasedni
jsem tvůj autobus
do říše šťastného křiku
vezu vždy jen jednoho pasažéra
vyprahlou pustinou lidských srdcí
kličkujem mezi hlavolamy

zdi vylézají z dláždění
každý jednou vypění
prasknem jak bubliny
shoříme jak noviny

nevěřím ve šťastné konce
pojď dokud je čas a chuť
přitisknu si hruď
ucho mezi ňadry nechápe věčný tlukot

postavíme si stan uprostřed obýváku
obrátíme všechny hrnce na bubny
nic si z toho nedělej, že tě nečtou
miláčku, máš přeci ten lítající autobus

bez tebe jsem jen smutnej stůl
vyhozený na smetiště rozvodů
pokálený od racků hledajících
pohodu
zaslepeni do sebe