Retrográdní pocit II.

Víš, Anděle
bylo období tepla, to léto se vytratilo jak dětem prázdniny. Ale ne tak, že víš, že posledního dne v srpnu se probudí do prvního školního dne, ale tak že i přes ten fakt tu je a přijde babí léto a ten podzim jako by ne a ne nastoupit. Takový ten stav nestav, kdy příroda je milosrdná skrze prosbu, jako slunko k dívce, jež má úkol od macechy a pokud vyjde, bude trestanou.

Myšlenky jsou opět denním souputníkem na cestě životem a jejich přítomnost je zvláštně tesklivá právě v okamžicích niterních rozhovorů. Nevím si někdy rady a někdy naopak smělost je kroku velitelem. Byla láska, Ona je žena úžasná a čistá. Já však po čase neuměl již pohledět do očí s touhou i myšlenkami přál si mít kroky raka. Je to divnost, když láska přišla a já si nedokázal její přízeň a mou touhu udržet. Co dělat když vím, že jsem rád za své rozhodnutí, ale povědomí smutku jejího mi duši tíží? Jak se chovat k bytostem které lásky žádají, leč strach můj se slabostí malicherných omluvy domáhá?

Všechno se točí okolo vlastního středu bytosti své a touhy po neznámu a obavy z vlastního strachu. Znám však jedno jméno, mám jej v srdci uschováno a prosím za její místo zde. Jen neznámé mi nitro stravuje, že jen Charón odpovědi zná… Ráchel, holčičko… kde je den a kde je noc, kde mocní mají naší přítomnost, kdy bude vteřina milosrdná a hodinou se při našem setkání stane? Já prosil o sílu a ptal se zdali obstojím. Já nevím byla li to zkouška Tvá, Pane. Já mám oči vlahé a smutku na prodej, jakmile je její obrázek v očích mých. Ten strach že mohl bych ublížit, jak bolest dnes já způsobil, svou sebestřednou omluvou a nedávným odchodem slzy dopustil. To jsou mé dny nynější a úvahy stálé.

Děkuji za Lásku Tvou, Pane. Jen Ty máš povědomí a soudit nás jednou každého budeš. Nedlužím sebe, ale za sebe. To dnes vím…
V knihách jsem odpovědi hledal a k horizontu hleděl. V knihách odpovědi hledám a k cestě se odhodlávám.

Jen aby útěk to nebyl, Tebe žádám.

Amen!