TY…

TA NOC PŘIŠLA, OTÁZKU NEDALA A DVEŘÍM ÚCTU NEPROJEVILA.
A přitom okamžik mohl dát lásku očím a vteřině věčnost, leč ni zlomku nám nebylo možno přijmout a osud ten Pán věků, opět vlastní majestát nám jak v zrcadle oči slzavé vteřinám dlouhým co dny pusté království si uzurpuje.

Kde může muž ruce do klinče semknout a vlně stoleté nedat volnost otěží, kdy osud v dlaních a prstů jak divoká peřej proteče a my zůstaneme v pochybách jak sousoší kamenné věky nepohnuté.
Nevím proč a nevím, kdo nám zkoušku uštědřil. Nevím, jaký a zač byl původ a důvod, nevnímám úlevy časem a neumím slzám stop poručit… nejde to, bolí to a neznám kouzla bych časem kormidla škuneru návrat namířil v plavbě směr Kap.

Je smutno a okolnosti všechny, jenž se okolo odehrává, nejsou sto změnit cokoli. Snad potkat Tebe… pohlédnout představám v koutech fantazie do očí, neboť realita mi je zakázána, pohlazením dlaním dát teplo srdce a vlasům prostopášně změnit jejich lenošení v hru…
Je to velmi prosté prosím o klid duše v realitě a zároveň srdce křičí po Tvém náručí… Ty ač nevím, kde jsi, máš vždy v cíli srdce mé na pospas a snahy o zapomnění se v prach mění a ničeho nezmohou s touhou po paměti ztrátě… kroky svých dnů se šourají a trysk je Bermud rozmar, touze je zapovězeno naplnění v tomto životě, což však, když je to jen šálení duchů?
Víš, lásko, nejsem posel budoucnosti, nemám dar rány léčit, zázrak mi oči neudivil, ale slova mi pomáhají být s Tebou a třeba mi přes rameno nahlížíš a kroky se nám jednou protnou, snad dnešní zpovědi mi Bůh chvíli s Tebou dovolí? Nejsou to však přání, nejsou to představy, ne to ne!
JSEM TU DNES A …

TAK zítra …
Já!