Journal de la nuit IV.

Jen my dva, tma a vůně. Cítím chuť cigaret schovanou za dvojema dveřma, ale bojim se tam vstoupit.
Jen vůně a v tý já se ráda utápim. Je v ní přesně to, co zoufale chybí v mejch buňkách. A taky pravda.

Miluju, jak ze mě svlíkáš tmu. Snažim se do ní co nejvíc zahalit, ale tvoje oči jsou najednou temnější než noc. A já si to vychutnávám. Pomalu, něžně a přitom tak prudce. Chtěla bych dát všechno. Nežádám za to nic, protože vím, že ty mi taky dáváš všechno.
Klidně mě spal na popel a vyhoď z okna.

Spal mě, než to za tebe udělá touha.

Když se na mě usmíváš, je mi, jako bych nadobro ztratila paměť, jako by už neexistovalo vůbec nic. Jenom tvůj polibek, při kterým umírám horečkou.
A dotek, pro ten bych i vraždila.

Polib mě rychle, než se ti to omrzí.

Můj zdravej rozum prohrává na celý čáře a ty máš vítězství v kapse. Uvědomuješ si to moc dobře, ale stejně to na mě ještě hraješ. Možná i chápeš, jak se bojím dalšího zklamání, ale spíš je ti to jedno. Každej den se přeci nevyhrává, tak proč neslavit triumf?
Kdosi na odvetu hodil kámen, ale tys mi stejně přinesl růži místo jedu.

Zabij mě, než to za tebe udělá láska

****

Ráno se jako vždycky probudim pekelně brzo a ty vedle mě spokojeně oddychuješ a pobrukuješ ze sna.
Dneska je to jiný, neexistuje ta nádherná blízkost. Je jenom nekonečná vzdálenost, podezření, ne(dů)věra, smutek, bolest a ta prokletá láska. Mně se chce někam zahrabat všechny ty vzpomínky, ale ony se pořád derou na povrch. Chtěla bych se omluvit, ale cítím, že žádná omluva by neměla nejmenší význam.