Automatické psaní

Už odmalička jsem měla potřebu krmit zvířata. Děti to dělávají, krmí kozy a ovce v zoo koutku a potají vykrmují babičce králíky v králíkárně. Mě to však zůstalo až do dospělosti. V zoo koutcích odstrkuju děti, abych se i já dostala do kontaktu s němou duší. Mám jeden typ na pohoršené matky oněch ukňouranců... dělejte, že jste retardovaní a můžete si pak krmit klidně i žirafy. To není nadsázka, dospělý člověk s hravou dětskou duší je, v dnešní společnosti opravdu považován za slaboduchého.

V paneláku, kde bydlíme mám přímo před oknem strom, na který jsem opatřila krmítko. Mí opeření přátelé tam mají hotový švédský stůl, včetně rozinek a ořechů, které si sama odtrhuji od úst. Jenže, když je tam sleduju, jak se ládují, mám z toho prostě radost. Sousedé mají zase zábavu ze mě, jak tam denně chodím upravovat zavěšené dobroty, aby se k nim dostal každý druh. Nevěřili byste, co všechno na sídlištích žije. Například strakapoudi zbožňují len.

Teprve nedávno jsem konečně přišla na to, proč to vlastně dělám. V souvislosti s předsevzetím pravidelně meditovat, jsem se sesbírala z karimatky. Polámaná a naštvaná z neúspěšné meditace, neschopna zastavit tok myšlenek. Zadívala jsem se z okna na své krmítko a bylo to... Myšlenky zmizely. A tak jsem tam tak stála a sledovala, jak ta nižší forma života poletuje a cpe se. Perou se vzájemně o zrní a já nemusela v tu chvíli myslet vůbec na nic. Našla jsem svou ideální formu meditace už jako malé děvče.