|
Tok myšlenek, které nešly dneska zastavit...
 14.12.2007 8 1102(25) |
Imprese vodou rozpité baletky.
Nevím, kdo jsi,
znám tě sotva pár minut / pár minut lacinýho času /,
ale o to víc tě chci…
A těžko věřím realitě zabalený v hedvábným papíře / ráda bych potkala toho, kdo ji zabalil / !
Opouští mě strach,
strach z horský dráhy na pouti vonící cukrovou vatou…
Začala jsem věřit snům, který mají v realitě prostor.
/ Asi stejně vyprchaj jako bublinky z limonády. /
,,Jedinýho něžnýho“ kytaristu znám jenom z obálek od alb…
Něco, v co jsem ani nedoufala, se stalo a mě už zbývá se jen smát…
Lásko, naivita hýbe světem!
A mé sny jsou jejím zhmotněním.
Mé slabé dušičce dodává sílu láska, kterou jsem dostala k Mikuláši
a přesto se ztrácí v ranním oparu, protože je ,, jednoduše zakázaná“
/ psáno v ústavě ČR – papírech na podpal /.
Je tak těžký pochopit?
Že láska nikdy nedbala pravidel?
Tak proč…?
Skrývat se, s každým z vás…
,, Není to absurdní?“
,,Jsem zvyklá…“
Odpouštím… Dětem…
Miluju jejich naivitu, žiju dětský sny…
Balený do dárkových balíčků.
Byla jsem baletkou na kolejích,
protože vím,
že tramvaje v protisměru prostě nejezdí.
A oni mi tleskali a házeli k mým nohám
spoře oblečené orchideje, protože oni ví.
A taky ví, že sny se nerozbijí na střepy…
Mají jich plné oči.
/ Jsou jako hvězdy. /
A já tě smím mít ráda,
protože o Vánocích se touhy prostě plní…
Chyběls´ mi po noci,
kterou jsi mě líbal,
protože já věřila,
že tebe mít nemůžu.
A je mi smutno,
když vím,
že dvě tváře mi prostě nejdou hrát,
že to nikdy prostě nebude tak dokonalý.
Ponižuje mě,
když si musím přiznat,
že ČASEM to bude třeba lepší…
Ponižuje mě,
že musím prosit
a ponižuje mě, že neumím to, co bych chtěla
… Milovat…
Šla jsem městem,
ve kterém nesněží
… A
… Ono sněžilo.
Rozezněly se rozladěný nebeský zvony…
A já jsem si / zatraceně! / pletla prstoklad,
protože mě zmátlo,
žes´ hrál jen na tři struny.
Pouliční světlo
/ jas tvých očí /
osvětlovalo nahý tulipány
vytetovaný na mých prsou..
Cínový panáček se usmál
na cínovou panenku v mé kapse...
/ Jediný, co jsem ji naučila, je, že láska se neodmítá. /
Tak jsem ji opatrně postavila k panáčkovi,
ale ona mě v noci probudila a plakala,
že jsem jí neřekla, že láska taky bolí…
/ Já ji nechtěla ublížit! /
/ … Co jí TEĎ mám říct…? /
Nevím, kdo jsi,
znám tě sotva pár minut / pár minut lacinýho času /,
ale o to víc tě chci…
A těžko věřím realitě zabalený v hedvábným papíře / ráda bych potkala toho, kdo ji zabalil / !
Opouští mě strach,
strach z horský dráhy na pouti vonící cukrovou vatou…
Začala jsem věřit snům, který mají v realitě prostor.
/ Asi stejně vyprchaj jako bublinky z limonády. /
,,Jedinýho něžnýho“ kytaristu znám jenom z obálek od alb…
Něco, v co jsem ani nedoufala, se stalo a mě už zbývá se jen smát…
Lásko, naivita hýbe světem!
A mé sny jsou jejím zhmotněním.
Mé slabé dušičce dodává sílu láska, kterou jsem dostala k Mikuláši
a přesto se ztrácí v ranním oparu, protože je ,, jednoduše zakázaná“
/ psáno v ústavě ČR – papírech na podpal /.
Je tak těžký pochopit?
Že láska nikdy nedbala pravidel?
Tak proč…?
Skrývat se, s každým z vás…
,, Není to absurdní?“
,,Jsem zvyklá…“
Odpouštím… Dětem…
Miluju jejich naivitu, žiju dětský sny…
Balený do dárkových balíčků.
Byla jsem baletkou na kolejích,
protože vím,
že tramvaje v protisměru prostě nejezdí.
A oni mi tleskali a házeli k mým nohám
spoře oblečené orchideje, protože oni ví.
A taky ví, že sny se nerozbijí na střepy…
Mají jich plné oči.
/ Jsou jako hvězdy. /
A já tě smím mít ráda,
protože o Vánocích se touhy prostě plní…
Chyběls´ mi po noci,
kterou jsi mě líbal,
protože já věřila,
že tebe mít nemůžu.
A je mi smutno,
když vím,
že dvě tváře mi prostě nejdou hrát,
že to nikdy prostě nebude tak dokonalý.
Ponižuje mě,
když si musím přiznat,
že ČASEM to bude třeba lepší…
Ponižuje mě,
že musím prosit
a ponižuje mě, že neumím to, co bych chtěla
… Milovat…
Šla jsem městem,
ve kterém nesněží
… A
… Ono sněžilo.
Rozezněly se rozladěný nebeský zvony…
A já jsem si / zatraceně! / pletla prstoklad,
protože mě zmátlo,
žes´ hrál jen na tři struny.
Pouliční světlo
/ jas tvých očí /
osvětlovalo nahý tulipány
vytetovaný na mých prsou..
Cínový panáček se usmál
na cínovou panenku v mé kapse...
/ Jediný, co jsem ji naučila, je, že láska se neodmítá. /
Tak jsem ji opatrně postavila k panáčkovi,
ale ona mě v noci probudila a plakala,
že jsem jí neřekla, že láska taky bolí…
/ Já ji nechtěla ublížit! /
/ … Co jí TEĎ mám říct…? /
07.04.2008 - 09:32po několika měsících jsem zpět... zase... je to jako... jako když člověk chce odejít, ale ono to prostě nejde...
28.01.2008 - 00:38Cetl sem to ted, az ted, znova? .. Zacal sem cist a rikal sem si ze to nejak znam, ze to nedoctu, ale ta basen chytla moji "neznou dusi /podle nekterych/" primo za ocasek a smykala s ni podle libosti ze me to chytlo a ja sem to ocima zral az do samyho konce. Je to jako .. vir, klasickej viir. Dostanes se na krajicek ze se jako kouknes co to je zac, a on si te vezme a tahne te az dolu a cim vic si dole tak tim vic a rychlejc te tahne, porad se to tak stupnuje jako kdyz graduje hudba, akorat ze stokrat vic, a potom je najednou konec. Nic efektniho, proste konec. Nekde te to vyplivne. Bez jedinyho zvuku, jenom s "tichym plopem". .. . . .. Zajimalo by me jestli se z toho nekdo dostal driv nez na konci. Kdy to cloveka vyvrhne a on ma pocit ze s vnitrnostma jeho duse michaly zelezny sberacky. /je to hezky. Behem tohohle celyho se moje psychicno cim dal vic zmita a padaj z nej veci a mixujou se a pristavaj v nem dalsi veci (a nebo to rychle kmita v zaru ohne ktery bych nazval "pekelny ohen") a pak to pri "plop" behem okamziku ustane a duse lezi cista a pozmenena a proplachnuta (nevim jak to vyjadrit) a opustena "besnicimi emocemi" a naprosto chudinka unavena na zemi a vubec na nic nemysli, jen lezi a neni niceho schopna/ Mozna to, ze sem se malem nedockal plopu pred rozkvrdlanim duse proto ze sem si este vetsinu z toho dokazal moc zive vybavit vizuelne, mozna ze to efekt este zvysilo (ted me to napadlo, je to jako kdyby se nekdo pokousel vycistit kocku proudem vody a pak ji pustil a nechal ji v soku stat (pocit kratkodobyho pekla /krasnyho pekla/ a nastavajiciho klidu)). Omluv takovej komentar, potreboval sem vyjadrit co sem pri tom citil .. . . pocit viiru? .. *T
15.12.2007 - 16:13řekla jsem si že se k tomu už nevrátím... že už to nebudu číst, abych znovu nebrečela... ale nemohla jsem...
přišla jsem znovu a znovu brečím
přišla jsem znovu a znovu brečím
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Imprese... : trvalý odkaz
Následující deník autora : … Aspoň tuhle noc předvánoční…
» vyhledávání
» menu
novinky [65] literatura [58/333] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory kontakt - formulář statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
basak.venda [14], Sluníčková [3]» řekli o sobě
NoWiš řekl o gajda :Metaforický druhý příchod spasitele v komorních podmínkách literárního serveru a s nadhledem triviálnosti našeho lokálního počínání. Byls mi prvním literárním vzorem na který jsem si mohl sáhnout a prohodit s ním pár slov. A když jsme se bavili na srazu v pokoji, měl jsem na minutu pocit, že jsi bůh a děláš si ze mě srandu vydáváním se za básníka na literárním serveru.
