Arbeit Adelt

Zamila: víš ale, jakou to má kadenci, když si člověk povzdechne v němčině? Francouzsky by to nevyznělo ani náhodou.

Srovnej třeba "Les Mannequies" a "Schaufensterpuppen" od Kraftwerk. Už jen ten název. :-)

Povzdech se mi líbí, ale NJ fujkyyy ... :-P :-) No, a my jsme si vzdáleni nejen časově ... ;-) A ty vaše chytré diskuze mě baví úplně nejvíc, člověk si tu hodně zapřemýšlí ...

Severak: Se skutečnými setkáními mám zatím zkušeností poměrně málo a zpravidla jsou to zkušenosti spíše takové, že já na ostatní mám podstatně víc času než oni na mě. Pak je samozřejmě otázka, zda jim takové stojí za to, a ta je mnohem podstatnější - pokud lidé dávají přednost jiným dobrovolným aktivitám před setkáním s lidmi, musí to mít nějaký důvod - třeba jim ty aktivity připadají smysluplnější či užitečnější.

Píšu především o skutečných setkáních. U virtuálních je průšvih v tom, že nevíš jaká je skutečná situace na druhé straně. Někdo může psát z práce, jiná osoba může odpovídat večer, už hodně unavená. Na druhé straně může začít hořet, stejně tak může jen vypadnou UPC pro dané město, výsledky jsou stejné.

Možná, že izolovanost lidí je (třeba jen částečně) záměrná, ale technologie bych z toho nevinil. Telefon byl vymyšlen proto, aby se dalo komunikovat na dálku, ne aby se člověk zavřel v pokoji a jen si objednával telefonicky pizzu.

To je důležitý postřeh, ale v poslední době si začínám myslet, že zaměstnání není tak výraznou překážkou, jak se zdá. Zabírá sice poměrně dost času, ale v minulých stoletích zabíralo času ještě podstatně víc, a stejně si lidé často našli čas, aby se sešli a popovídali si.

Za hlavní překážku považuji záměrnou izolovanost lidí, způsobenou komunikačními technologiemi. Když si totiž s někým domlouvám (zpravidla virtuální) setkání, tak nějak se předpokládá, že se budeme jeden druhému/jedna druhé plně věnovat. To ovšem znamená, že pro druhého je to automaticky značná ztráta času a vyplatí se mu to, jen pokud očekává, že mu setkání přinese víc než jiná aktivita v daném čase. Jsem ale přesvědčen/a, že by to mělo fungovat jinak: Nemělo by jít o to, aby se mi druhý člověk plně věnoval, ale mělo by stačit "být spolu", vnímat se a pomáhat si. Vždyť při osobním kontaktu je přece docela dobře možné přijít za někým, kdo sleduje třeba film, a zhlédnout zbytek filmu s ním, aniž bychom ho výrazněji rušili. Nebo když vidíme, že dělá domácí úkol z předmětu, který známe, a nejde mu to, můžeme mu poradit a pomoci. Myslím, že je třeba vymyslet, jak tento ideál, který při bezprostředním kontaktu bez problému funguje, přenést do elektronické komunikace. Osoba, která potřebuje pomoc, totiž zpravidla nezvedá telefony a nereaguje na e-maily, protože ty jí nikdy nepomohou s tím, co právě dělá. (Musely by být od nějakého dost dobrého věštce...)

Současné komunikační technologie vedou lidi k poněkud sobeckému chování, protože neumožňují vnímat potřeby druhých lidi, o kterých nenapíšou.

Jinak, těší mě, že znáš film Momo. Kdysi jsem ten film míval/a velice rád/a, ale pak jsem zjistil/a, že mu chybí myšlenková hloubka a některé myšlenky mi připadají spíš zavádějící. Hlavní je přemýšlet...

Videoklip i píseň se mi velice líbí, ačkoliv německy nerozumím. :-)