Z marnosti cti

bílá dceruško
seno nosíš
pod ručkou pořezaná

leháme v trávě
když neprší
po hlavě do propasti

s kterou svou částí
v kterým seně
na kterým dešti
bývá smutno
bílým žínkám

ve zlatém ráně
usychá dívka
a pořezaně není jí

málo snad
pořád ještě dýchá

někdo jí říkal
jak a proč
se lidé zabíjí