Katarze

naučila jsem se život jako slovíčka
nazpaměť a používat ve správnym kontextu

neexistuju
jsem prázdno za vlastníma očima
hranice který propadaj cizíma dlaněma

(některý lidi se zasekli mezi dimenzema
a nepatří ani do jedný)

pravda lepí a řeže
jsem chyba propočtů a neměla jsem se stát

nedokážu lidi milovat
city jsou mi tak strašně vzdálený
nechápu svět okolo sebe
a lidem jsem nikdy pořádně nerozuměla

patřim do Věže vlaštovky
alternativních realit
připadám si vzdálená číslům v občance
ale na princip duše nevěřim

existuju někde mimo vás
neztotožněná se světem
dělám věci tak jak mám
ale autentičnost mi protekla prstama

tabula rasa, kterou jsem popsala sama
protože mojí řečí nikdo nemluvil

celej život něco hledám
vartuju vesmírama, který neexistujou
věci, který si pamatuju se neděly
život, kterej si připomínám se nikdy nestal

ambivalence
která se táhne jak slizká nit
vedle stezky mýho dechu
neustále špatně odbočuju

prázdno, vakuum
slova, který jsem se naučila nenávidět
a spánek jako ozvěnu všech mejch chyb
vypuzuju z možností

jsem paskvilem skvělý genetiky
parodie na možnosti
výsměch potenciálu

sklenice vody
do který někdo nalil víno
a působí to tak falešně
lacině
na oko
hra na zprasený alternativy

už jako dítěti se mi věci jevily
děsivě definitivní
čekala jsem něco co nemá přijít
přede mnou za mnou mě stíhaj
nejasný vize, vylhaný minulosti
vidiny katastrof
který se nikdy nestaly

(povolila jsem mozku uzdu
a teď se nemám čeho chytit)

jsem souborem diagnóz
myšlenky se mi vyvlíkaj z dosahu
ještě ne, ještě ne
jevim známky předčasnýho zaškolení
obrazy mejch iluzí padaj mimo úvahu
celej život se splašil
a někam mi utíká
něco mi uniká někde se stala chyba

něco hroznýho se stalo
(nebo se nestalo vůbec nic)

mam toho v sobě tolik
lesklý a nevyužitý co by kdyby

už jsem se asi narodila
mrtvá