Ticho...

Tak moc a přeci tak málo... Ach, jak jen slova mohou ublížit...

Padám... Zavřu oči... Tma.... Kolem je šero, prázdná místnost a po kotníky krve... Chce se mi zvracet...
Otevřu oči a uvědomím si znovu, jak moc je na tom tenhle svět špatně... Vidím všechno to utrpení, bolest... Neláká mě žít...

A pak padám... Volný pád černotou a už není kam jít... Nejsou kroky, které by mě přiblížili k cíli... Není naděje....

Lásko, odpusť, já vím, slíbila jsem ti, že nebudu plakat, že budu silná... Promiň, odpusť mi, jestli můžeš... Jsi mé štěstí, ale já už zradila i sama sebe...

A... Bezedná propast... Mé myšlenky mizí v té propasti a já padám do ní... Je to tak pomalé a najednou... Přijde rána od nejbližších... Komu teď mám věřit? Ach... Kdo jen to může říct...???

Omlouvám se všem, kterým jsem ublížila... Kteří kvůli mě trpěli a asi ještě budou trpět... Slzy nejsou slabost... Jsou to nejupřímější... A teď... Koulejí se mi po tvářích jako voda vodopádu... Už je nevnímám... Mé černé myšlenky zahalily svět černým hávem...
Chci ho odkrýt, ale... Je tak strašně těžký... Zaberu a on povolí... Na jediný okamžik, když mi má láska zavolá a pak... Cíp se utrhne a já padám...
Tolik bolesti... Vnitřní i fyzické... Ale já za ni přesto nemohu...
Zapomenout... Ach, tak slastné pokušení... Ale můj život mě naučil, že zapomenout nedokážu... Moje myšlenky je lehké rozházet, stačí jedna navíc... Je tak lehké mi způsobit bolest... A pak je těžké s ní bojovat... Malá bolest... Tu dokážu zvládnout, ale dnešek...

Zbývá poslední rána... Klečím na kolenou a pomalu už o ni žádám... Poslední rána z milosti... Omlouvám se, vím, že se mé názory občas různí a po tom všem... Zbývá už jen poslední... Vyhlížím světlo své naděje, ale... Najednou zase pohasla...

Ach, lásko... Jsi mé štěstí... Můj básník... Nedám na tebe dopustit, jediné křivé slovo na tebe a mají u mě problém.. Jsi můj tajemný... Má láska... Já vím... Vím to a ani nevíš, jak moc jsem ráda, že tě mám... Prosím odpusť mi ty slzy...

Prosím odpusťte, jednou tu nebudu... Nevím, jak dlouho to bude trvat... Topím se ve svých myšlenkách... Ztrácím vůli jít dál a... Prostě nemůžu... Není jak... Pomoc musím nalézt v sobě... Někde tak je klíč...

Tak vzdálena té realitě... Padám a není se už čeho zachytit... Bloudím jako slepec pouští. Tápu... Ztrácím se sama v sobě... Kéž by bylo pomoci! ... Nevím, kolik toho ještě zvládnu... Ale pokusím se bojovat... Musím to nějak zvládnout...

Dědo, prosím, odpusť mi... Slib, který jsem ti dala, když jsi umíral... Deset dlouhých let a já tu teď před tebou stojím... Vzhlížím k tobě... Já vím, že jsem zklamala... Ještě je cestadaleká... Ještě tolik kroků, než se přiblíží cíl.. .Ale já padám... Ztrácím... Omlouvám se... Jednou tě zase spatřím... Možná, že už to bude brzy...

Slibuji, že o mě svět ještě uslyší!!!