Again . . .

Celá nervózní na tebe čekám. Kde jenom jsi? Už jsi tu měl být? Dělám si starosti. Zahlédnu bratrovo kamaráda a požádám ho o jeden hovor. Je ochotný. Konečně slyším tvůj hlas, říkáš, že příjdeš. Za necelých deset minut tu už jsi. Jsem celá ráda, že tě vidím a zároveň jsem rozhodnutá, že ti řeknu o čem jsem celých dvanáct dní bez tebe dělala. Přemýšlela. Ještě včera večer jsem plakala nejistotou a strachem.
Ze začátku se chovám mile. Avšak začne menší hádka v metru...
Cestou na Vyšehrad už cítím slzy v mých očích. Taky, že jo. Povídám mu, o čem jsem přemýšlela a co mi dělá starosti. On to furt nechápe. Všechny ty jeho "kamarádky" (buhví co s kterou měl)...lezou mi na nervy, stejně ani jedna z nich mi to upřímně nepřeje.
Hlavně ta tuctová bloncka, modrooká, kozatá a populární.
Baba snů.
Sednem si na lavičku a ve vodopádu slz si beru z tašky kapesník.
Furt se tě otráveně ptám, proč bych ti měla odpouštět. A ty furt říkáš to samý, že se budeš snažit, že se mi omlouváš, že mně prý miluješ.
Po dlouhém přemýšlení ti řeknu "Odpouštím ti...". Sám tomu nevěříš. Slyšel si správně. Tudíž vím, když ti odpustím, budu se zas trápit. Klidně se budeš snažit víc než předtím, stejně toho nenecháš. Vlastně, ses snažil v tom jednom než v našem vztahu...
Po usmíření se zdá být vše při starém. Dojdu domů a sednu k počítači a zas vidím na monitoru tu zrůdu, co mi ničí vztah.
Ta krasavice.
Další záplava slz nastala. Mám takovou chuť jí pobodat, bylo by mi bejvávalo líp.
Zítra se máme opět sejít, uvidíme, jak to tentokrát skončí...