O putování

Byl jednou jeden velbloud. Měl velkou žízeň a v hrbu žádnou vodu. Putoval vyprahlou pouští tak dlouho, až chcíp. Žádné hyeny, žádní havrani, žádná mršina, co by ulevila kostem a obrala syrové maso. Mrtvé maso. A tak plynul den za dnem, stíny se stávaly čím dál delší, až nakonec celé tělo pohltila zrnka písku. Ach ten nenažraný písek. Cestuje si sám, z jedné strany na druhou, a pak zase naopak. Je mu jedno, že nemá žádný cíl, žádný účel, putuje jen tak. Vlastně možná ne, i cesta může být cíl. A ještě jedna věc, nikdy se nespotí.

Jsme smrtelní.
Stejně jako ten velbloud. Pohltí nás zem, pohltí nás světlo. Víte co mi bude chybět nejvíce? Hudba. Doufám, že tam v dunách hrajou aspoň něco. Něco, po čem mrtvolám nevstávaj chlupy na rukou. A taky mi bude chybět možnost lehnout si do vysoké trávy, na chvíli usnout, nechat si zdát krásný sen, a po probuzení si ho pamatovat. Dobrou noc velbloude...

Mimochodem, víte jak se dělá velbloud? Přece z komára.