Přiznám se na rovinu. Když píšu, tak nemyslím na čtenáře. Píšu, abych se tak zbavil bolesti, která momentálně zužuje moji duši.
To, že potom některá dílka zveřejním, už je jen proto, že mám pocit, že se v tom možná najde i někdo další. A škatulka pod kterou to zařadím, už je úplně na konci seznamu priorit.
Přesto děkuji všem, kdo si dali tu práci a podělili se o svůj názor!

Naprostý souhlas.

Hezká, líbí se mi.

Povedla se.

život je jedna veliká hra... hezká....

Psavec:bezesporu, díky...

Psavec: to mě těší...díky

Smuténková.

Duše píše zajmavé básně.

Bezvadný!

Víš, o čem píšeš.

Povedená.

Moc hezká.

Ledově žhavá, skvělá báseňka.

Carlosek: vypadlo mi slůvko" těla " z tílka...

to je milý.... hezká...

Krásná, moc se mi líbí...

Carlosek: moc se mi líbí tvé vysvětlení a představa prázdného a vysněného nebo ztraceného tílka někde hluboko v nás, v naší duši - ... mě se to líbí, a možná bych to naopak ještě zkrátila, na báseň - ale to je jen můj pocit... rozhodně bych nikomu neradila, jak a co má dělat...

Carlosek: Teď píšu čistě technicky (jinak se mi opravdu líbí, jak je to napsaný). Ona povídka už sama o sobě vyžaduje nějaký příběh, klidně jen na pozadí, naznačený jen několika větami, ale měl by tam být, na popisu pocitů to jde postavit, ale mělo by tam, být nějaké rozuzlení, něco co čtenáři vysvětlí co a jak, prostě dějová křivka. U povídky si s popisem pocitů nevystačíš, ač to může být ústřední téma, které zabírá většinu obsahu. A i s naznačeným příběhem jde zachovat tajemství a naopak ještě čtenáře nabudit k dalšímu přemýšlení, může ho to védst k tomu, aby četl znovu, aby snil, aby nad tím hluboce přemýšlel. To je ta krása literární práce, je to v podstatě způsob manipulace, dostrkat čtenáře kam chceš ty a konec je jedna z nejdůležitějších částí prózy, protže na konci záleží, jaký pocit si z celé povídky/románu čtenář odnese, co si zapamatuje. A tady... mi vyzněl do ztracena aniž bych se něco dozvěděla a je to škoda :-)
A jak píšeš že je to ze života, ano to je správné a je to super, taky hodně čerpám z toho co jsem kde viděla, prožila, z každodennosti, ale s tím si nevystačím. Pokud píšu i jen povídku, obvykle to musím zabalit do nějaké fikce, aby to mělo smysl a čtenáři se vyplatilo to číst :-)
Neber to, že se tě snažím nějak shazovat, nebo cokoliv. Když už píšu takvý sloh, píšu ho vždycky proto, že cítím potenciál, který zústal nevyužit a využit by být mohl. Pokud tam potenciál není, neplýtvám slovy :-)
Psaní zdar :-)

vanovaso: to je právě ono. možná má každý někde hluboko v sobě něco jako tílko, ke kterému chybí osoba, která ...