Snad nastal čas, kdy třeba jít je a víc nezaclánět tady, s věčností duši zasnoubit, ochotně, rychle, bez výhrady...

Nechal jsem se inspirovat četbou cestopisu a pak i fotkami onoho Ráje...

Konečné řešení?

Jsem nenapravitelná

Když dva, co se milovali, zapomenou na něžnosti, zbude smrti jen málo, co by jim vzala…

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Rozverná písnička podobná těm, které kdysi prodávali kramáři prostému lidu kdesi na jarmarku...

Ballata (italská balada) > z volné veršotepárny na zadaná slova: OSUD ŠTĚSTÍ NOC RANDE KAFE

Tak _jo_

Člověk je tvor věčně pochybující...

Tohle prostě muselo ven..

Další šok pro vás! Podle básně kamarádky, co i tady má své řádky, jsem svou do komentu psal, teď i vám na pospas dal... Možná trochu udiví, že když o mně každý ví, že jsem muž, píšu jak žena , smutna, žitím unavena...

někdo jiný mi lásku dá...

Z četby jakési smutné básně na literu na mne padl splín a já tam jako koment vystřihl tohle. I v té původní byl prázdný perón, jenže spíše jako kulisa osamění, prázdnoty...Tohle je i jakási parodie na dnešní divnou dobu!

až roztaji docela...

....tak tohle jsem ti chtěl říct