Snad nastal čas, kdy třeba jít je a víc nezaclánět tady, s věčností duši zasnoubit, ochotně, rychle, bez výhrady...

Člověk je tvor věčně pochybující...

Trochu klišé (láska-hořká káva), ale snad zajímavě podané. (Děkuji psancům za pomoc s interpunkcí.)

Motto: Netřeba dlouhých slov, když srdce jímá žal, vzpomínek vrší rov všemu, cos miloval... Padl na mne nějaký smutek a pročítaje svá stará dílka, padl jsem na tohle. Sice je situováno na konec léta, ale ty pocity beznaděje jsou úplně stejné...

Když dva, co se milovali, zapomenou na něžnosti, zbude smrti jen málo, co by jim vzala…

Nechal jsem se inspirovat četbou cestopisu a pak i fotkami onoho Ráje...

Rozverná písnička podobná těm, které kdysi prodávali kramáři prostému lidu kdesi na jarmarku...

Asi o 2 noci dříve. Tedy tuším. Nějak ztrácím pojem o čase poslední dobou. (Je to takový trochu experiment, co se strof týče :) )

Melancholické zamyšlení nad pomíjivostí lidských citů, které jsem kdysi napsal a nyní jsem je objevil, když jsem hledal cosi zcela jiného...

Ballata (italská balada) > z volné veršotepárny na zadaná slova: OSUD ŠTĚSTÍ NOC RANDE KAFE

....tak tohle jsem ti chtěl říct

Vždy jsem byl klidný, ale to se mění a minulost se kterou jsem se vyrovnal mě chytá do spárů a šeptá, že je tady a bude mi mlžit mysl co to jen pujde... Místo nedůvěry a důvěry vidím nedůvěru a naivitu

Další šok pro vás! Podle básně kamarádky, co i tady má své řádky, jsem svou do komentu psal, teď i vám na pospas dal... Možná trochu udiví, že když o mně každý ví, že jsem muž, píšu jak žena , smutna, žitím unavena...

chytit nejbližší vlak, vyrazit za ní.

když se láska ztrácí...